Podle nejstarších doložitelných zpráv držel vladyka Adloch již roku 1318 ves Nosákov. Později se zřejmě tento muž rozhodl nedaleko odsud založit novou osadu zvanou Adlochovice (později Odlochovice), kam přesunul „panské“ sídlo. Jeho potomci pak používali přídomek z Odlochovic. Prvním historicky doložitelným předkem rodu je Přibyslav z Odlochovic, který se připomíná roku 1346. Tento rok je také nejstarší zmínkou o vsi Odlochovice. Další člen rodu Jaroslav se připomíná roku 1372, kdy se s pány se Šternberka odstěhoval na Moravu, kde zakoupil nějaké zboží. Odlochovice si však ponechal a ještě roku 1387 zde hospodařil. Po Jaroslavově smrti roku 1390 zdědili jak moravské, tak české zboží synové Přibík a Jan. Poslední z rodu Odlochovských Rynárt prodal majetek svým strýcům Chvalovi z Chmelného a Mikešovi z Nosákova. Mikeš z Nosákova získal Odlochovice a stal se předkem rodu Nosákovců z Odlochovic. Po něm drželi Odlochovice Vácslav, připomíná se roku 1473, a Příbík (1523).

Roku 1534 seděl na Odlochovicích rytíř Václav Nosákovec z Odlochovic, po němž zdědili tvrz a ves bratři Jan a Mikuláš. Zatímco Jan si nechal roku 1542 obnovit vklad na svůj majetek, Mikuláš před rokem 1540 svou část prodal Jaroslavovi z Klinštejna. Následujícího roku Klinštejn věnoval toto zboží své manželce Afře z Tetova a roku 1548 jí všechno odlochovské zboží postoupil. Po Afře zdědili polovinu Odlochovic synové a dcery, kteří léta 1556 dědictví prodali Janu Nosákovci, čímž se odlochovické zboží opět zcelilo.

O patnáct let později, v polovině března 1571, prodal Jan Nosákovec Mikulášovi Salavovi z Lípy za 2000 kop grošů českých. Salava z Lípy Odlochovice ještě téhož roku prodal Smilovi Skuhrovskému ze Skuhrova, s nímž přišlo dvacetileté období bez změny majitele. Skuhrovský zpočátku žil v odlochovické tvrzi, ale kolem roku 1580 si postavil tvrz v Domašíně, svém druhém sídle, kam se posléze přestěhoval. Výstavba nové tvrze a zřejmě i další aktivity si vyžádaly půjčky. Jednou z nich bylo také 100 kop českých grošů, které si Skuhrovský půjčil od Anny Malovcové z Říčan. Vzhledem k tomu, že se mu dluh nedařilo splatit, rozhodl se Odlochovice a „ves celou Kouty“ Malovcové v listopadu 1591 prodat. Po smrti Anny Malovcové připadlo zboží jejímu manželovi a posléze dětem. Zboží roku 1598 nakonec ujala dera Markéta Vostrovcová z Malovic, jež jako jediná byla v té době plnoletá.

Markéta Vostrovcová držela odlochovický statek jedenáct let. Během této doby si půjčila 100 kop českých grošů od Lidmily Šorfové z Říčan a na Štiříně. Protože však nemohla dluh vrátit, přenechala Odlochovice roku 1609 Lidmile Šorfové. Krátce nato se majetek dostal do držení vdově Aleně Malovcové z Paběnic a jejím synům Petrovi a Vilémovi. Petr statek na konci května 1613 prodal Vilémovi Vokovi Vítovi ze Rzavého. Tehdy se Podolí stalo součástí odlochovického statku. Po Vilémově smrti kolem roku 1643 převzal Odlochovice syn Mikuláš Aleš, který je roku 1650 prodal Karlu Adamovi Lvu z Říčan.

Karel Adam z Říčan připojil Odlochovice, Podolí (Podolín) a Nosákov ke statku Louňovice, které roku 1661 získal dědictvím po své manželce Lidmile Magdaleně rozené Skuhrovské. Před svou smrtí († 1672) Karel Adam odkázal Louňovice s Odlochovicemi pražskému arcibiskupství. U Louňovic setrval odlochovický statek do ledna 1675, kdy jej arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka prodal Adamovi Jindřichovi Rodovskému z Hustířan, „jakožto dědictví své zpupné a žádnému v nitčemž nezávadné, totiž tvrz Vodlochovice s dvorem poplužním, s dobytkem koňským, hovězím, svinským a pernatým, obilím na zrně i v slámě, co se toho koliv vynajde, s jinými potřebami hospodářskými, dědinami ornými osetými i neosetými, ovčínem s ovcemi v něm se nacházejícími, lukami, štěpnicemi, zahradami, pivovarem na ten čas pustým, lesy, háji porostlinami, ves Vodlochovice, vesPodolí, ves Nosákov (...) s platy stálými i běžnými, robotami a všelijakými povinnostmi, s třemi krčmami v týchž vesnicích, mlejnem na živé vodě, rybníky kaprovými i plodovými nasazenými i nenasazenými, též pustými a s jejich dny, potoky, vodotočinami...“ Při smlouvě se také řešila poddanská příslušnost: „... s lidmi osedlými i neosedlými, což tak rozuměno býti má, aby ti, jenž se v Vodlochovicích při prodaji, byť by oni k Louňovicům náleželi nacházejí, v poddanosti ve Vodlochovicích zůstávali. Naproti tomu ti, jenž v Louňovicích z Vodlochovic se osadili a v tom čase se nacházejí, též k Louňovicům přináleželi /:krom že prodávající sobě vymiňuje pekaře a jednoho hoffknechta, který bez toho v Louňovicích jsou :/ tu zrodilými i odjinud vyhoštěnými, též z gruntů zběhlými.“ Cena odlochovického zboží činila 8500 zlatých rýnských.

O tři roky později, 4. června 1678, byl Rodovský zastřelen na cestě poblíž Odlochovic. Pohřben byl ve votickém klášteře. Zboží zdědila vdova Polyxena Františka rozená z Černíkova, avšak musela se vyrovnat se svými švagrovými, které si činily nárok na Odlochovice, a zároveň doplatit zbytek kupní ceny. V roce 1682 se znovu provdala a svému druhému manželu Kryštofu Leopoldu Dohalskému z Dohalic před svou smrtí († 1693) statek odkázala. Po její smrti se Kryštof Leopold znovu oženil s Kateřinou Talackovou z Ješetic, která Odlochovice zdědila po Dohalského smrti roku 1706. Roku 1718 Talacková majetek prodala manželům Josefu Morelovi z Letin a Anně rozené Chanovské z Dlouhé Vsi, avšak již po dvou letech koupila Odlochovice Ludmila ovdovělá Chanovská, rozená z Harrachu, jež statek držela do roku 1725, kdy jej prodala Františku Zhorskému ze Zhoře.

Roku 1727 postavil Zhorský před tvrzí v Odlochovicích kapli sv. Jana Nepomuckého s velkorysou výzdobou. Snažil se také o pozvednutí zdejšího vrchnostenského hospodářství, avšak nakonec musel Odlochovice pro velké dluhy prodat. Statek koupil Petr Mašťalovský z Mašťalovic, který zde v únoru 1753 zemřel. Poté Odlochovice držel František svobodný pán Hochberg z Hennersdorfu a držel je až do 70. let 18. století.

Novým majitelem se na krátkou dobu stali manželé Josef a Barbora Čížkovští, v dobové literatuře jmenováni jako Žižkovští. Josef Čížkovský byl c. k. poštmistrem v Táboře (jmenován 27. dubna 1776) a Odlochovice koupil jako zajímavou investici. Po jeho smrti roku 1786 držela odlochovický statek vdova Barbora Čížkovská. Poštovní úřad převzal dědičně syn Prokop, který však měl složit 2000 zlatých jako kauci na převzetí úřadu. Z tohoto důvodu byla vdova nucena prodat Odlochovice Václavu Rombaldovi. Rod Rombaldů držel Odlochovice až do 20. století.

Podolí zůstalo s Odlochovicemi spjato i po zániku feudální éry v roce 1848, kdy se víska stala součástí odlochovické obce. V té době mělo Podolí 11 chalup a 90 obyvatel a za dalších 70 let se nijak zvlášť nerozšířilo, počet obyvatel dokonce klesal. V roce 1920 zde stálo 13 domů s 85 obyvateli, o deset let později zde žilo 71 osob.

Na cestě mezi Podolím a Odlochovicemi nechal Marian Rombald postavit roku 1895 památník s nápisem „Ke cti a chvále Boží na památku r. 1786 postaveno r. 1895“ jako upomínku na rok, kdy Rombaldové koupili Odlochovice.

Vylíčení historie podolské obce by nebylo úplné, kdybychom pominuli zdejší svobodný dvůr. Historickým vývojem totiž došlo v roce 1737 ke splynutí zdejšího svobodství s podolským poplužním dvorem. Nejprve ale ještě pár slov k zvláštní vrstvě svobodných obyvatel zemí Koruny české.

Svobodník patřil do nepočetné skupiny osobně svobodných sedláků nemajících jinou vrchnost než krále. Byli však bez politických práv, neboť svobodníci neměli své zastoupení na sněmu. Svobodníky tedy nelze považovat za osoby šlechtického původu, i když původně snad předkové některých z nich patřívali mezi drobnou šlechtu. Proti svojí osobní svobodě byli králi povinni například vypravovat vojenskou hotovost svými povozy a potahy a také samozřejmě odvádět královské daně. Svobodníci nežili ve vzduchoprázdnu, za sousedy měli majitele okolních panství, kteří na ně vyvíjeli tlak, aby svá svobodství prodali. Na některých místech se svobodství udržela až do konce feudální éry, která skončila rokem 1848, jinde však skutečně splynula s okolním dominiem. Na příkladu Podolí si můžeme ukázat jeden z takových procesů postupného zániku svobodného statku.

Nejstarším známým držitelem svobodného dvora byl Bohuslav z Podolí, který roku 1546 předal grunt – zřejmě svému synovi – Janu Váchovi z Podolí. Hned na to „Jan Vácha z Podo-

lí oznámil, že drží dvůr po předcích svých ve vsi Podolí míli od Miličína, kterejž sobě pokládá“. Hodnota jeho statku činila 150 kop grošů českých. Jan Vácha se připomíná ještě v roce 1557. Dalším majitelem svobodného dvora se stal nepochybně Janův syn Bohuslav připomínaný mezi svobodníky nepřesně jako Vachta z Poddubí v soupisu poplatnictva Království českého z roku 1603. Uváděn je také v nedatovaném rejstříku svobodníkův, „kdeří posavad pomoci peněžité od sebe neodvedli“, podlě něhož Wach z Podolí dlužil 5 kop. Bezpochyby tentýž Vach z Podolí se objevuje v seznamu svobodníků kouřimského kraje z roku 1605.

O dvanáct let později drželi dvůr bratři Vít a Václav Váchové, kteří z jednoho dvora odvedli berni ve výši 7 grošů dle usnesení generálního sněmu. Ve stejném duchu přináší také zprávu soupis svobodníků v kraji Kouřimském, který tvrdí, že „v Podolí (drží)Váchovi dobrý dvůr, jsou 2 dvory, ale za jeden se počítá.“ Tento nedatovaný dokument pochází patrně z období kolem roku 1615.

Vít a Václav, zcela jistě synové Bohuslava Váchy, se po roce 1615 rozhodli statek rozdělit na dvě stejné poloviny. Tím zásadně ovlivnili budoucí vývoj držby obou částí, který nakonec vedl k úplnému zániku svobodství. Pro lepší přehlednost také my tuto kapitolu rozdělíme na dvě části.

Historie 1. dílu

Vít Vácha prodal nebo pronajal půl dvora paní hrabince z Donína. Jinak nejsou až do konce třicetileté války, respektive do 50. let 17. století ani o jedné části zdejšího svobodství žádné zmínky. Z dokumentů následujícího období se dozvídáme, že Vít Vácha měl syna Kryštofa. Z neznámých důvodů nechal jeho otec „pro jistý oučinek (čin) syna svého Kryštofa“ připsat vrchotickému kostelu Nejsvětější trojice 40 kop míšeňských grošů. Po Kryštofovi, který předčasně zemřel, zůstalo několik potomků, kteří dědili podíly na zdejší polovině svobodného dvora. Roku 1652 Vít Vácha prodal svoji polovinu svobodství urozenému pánu Janu Rudolfu Fremuthovi. Z prodeje Vácha získal 640 kop míšeňských grošů, respektive 100 grošů závdavku a zbytek měl dostávat na sv. Havla po 50 kopách. Fremut však „nemoha potom takového půldvoru z jistých příčin dále zdržeti“, jej hned následujícího roku prodal zchudlému rytíři Jindřichu Zdeňkovi Sádlovi z Vražného.

Sádlové z Vražného se doslova protloukali životem. Po prohrané bitvě na Bílé hoře roku 1620 se jejich život zcela změnil. Jindřichovi i jeho příbuzným byl pro podporu protestantských stavů zkonfiskován majetek. Jindřicha Zdenka chudoba dokonce donutila 14. srpna 1653 vstoupit mezi svobodníky. Tímto aktem si zřejmě snažil zlepšit pozici při koupi nějakého svobodnického gruntu, je však také možné, že k tomu byl donucen okolnostmi. Dle ustanovení byl totiž přijat „s tou však přitom vejminkou, aby nadepsaný pan Jindřich Sádlo i s dědici a budoucími svými byl povinen z toho svobodství, které by sobě koupil, všechny všelijaké povinnosti, jako jiný J.M.C. svobodníci podnikati, berně a Contributi J.M.C. i jinak uložené tu, kdež náleží časně odvozovati a poslušenství náležitě, jakožto věrný a poslušný J.M.Cís. poddaný zachovati.“ Z posledních slov této úmluvy cítíme, že pan Jindřich Zdeněk slibem svobodnického poslušenství klesl o krůček níže ve svém rytířském důstojenství.

Oficiálně se Jindřich Zdeněk Sádlo ujal podolského svobodství 8. května 1656, ovšem již roku 1654 je uváděn jako jeho majitel v berní rule. Ke statku patřilo 40 korců polí, z toho na zimu osíval 14 a na jaro 12 korců, choval 3 potahy (koně), 3 krávy, 2 jalovice a 3 svině.

Při koupi Sádlo vrátil Fremuthovi vyplacený závdavek 100 kop míšeňských grošů a Vítovi Váchovi vyplatil rozdílné kvitance v celkové sumě 106 kop míšeňských a 41 krejcarů. Pak zbývalo doplatit zbytek kupní ceny ve výši 433 kop a 29 grošů. Smlouva mezi Fremuthem a Sádlem nebyla původně zaknihována a Sádlo se tak ocitl v „nebezpečenství“, že by mohl přijít o své peníze i dvůr. Obrátil se proto na prokurátora české komory, který zároveň jednal v zastoupení dědiců Víta Váchy, aby smlouvu koncipoval a zanesl do svobodnických knih. To se stalo právě onoho roku 1656. Teprve tehdy se Jindřich Sádlo stal skutečným majitelem „takového půldvora svobodnického se vším a všelijakým k němu náležejícím příslušenstvím, stavením, tak, jakž v svém zavření jest s tím vším, co tu hřebem přibito a hlínou zamazáno neb obvrženo a olovem zalito, s štěpnicemi, sady, ohradami, dědinami ornými i neornými, lukami, palouky, trávníky, vodotočinami, potoky, rybníčky, sádkami, drahami, průhony i důhony, cestami, pastvištěmi, lesy, háji, porostlinami, hony, lovy, s gruntem a půdou a in summa s tím se vším, co od starodávna k témuž dvoru přináležielo a přináleží se vší zvolí, plným panstvím, jakž to vše v svých mezech a hranicích zůstává a obmezeno jest.“

Na rozdíl od Fremutha se Sádlo s Váchou domluvil tak, že mu bude ročně splácet po 30 kopách grošů, avšak do roku 1658 neodvedl nic. Nesolventní rytíř Sádlo dlužil na 180 kop grošů, avšak prokurátor přihlédl k Sádlově nemožnosti momentálně složit tolik peněz a Jindřichu Zdeňkovi uložil zaplatit 40 kop grošů vrcholtovickému záduší a 20 kop Váchovským sirotkům (Vít Vácha mezitím zemřel). Od roku 1659 měl rytíř a svobodník Sádlo z Vražného odvádět na sv. Havla po 10 kopách následující tři roky, od roku 1662 měl každoročně k rukám Váchovských sirotků skládat po 20 kopách ročně až do vyplacení celé sumy. Pokud by se našly nějaké staré dluhy z dob Váchovského hospodaření, měli se vnuci a jejich potomci podílet třetinou na jejich splácení. Váchové také měli předkupní právo v případě prodeje této poloviny svobodnického gruntu.

Na fiskálním úřadě bylo svobodství stále považováno za dvě části jednoho celku, ačkoliv berní rula eviduje dva majitele. Roku 1664 se však na Sádlovu žádost „separíruje od svobodnického dvora Adama Kováře dvůr Jindřichovi Sádlovi z Vražného.“ Tímto aktem byla tato polovina „povýšena“ ze svobodnického na svobodný dvůr.

O Sádlově hospodaření nemáme žádné zprávy, víme jen, že v druhé polovině května 1671 si Jindřich Zdeněk Ferdinand Sádlo z Vražného a v Podolí půjčil od vlastní manželky Alžběty Heleny Sádlové rozené ze Švarcpachu 72 zlatých a 40 krejcarů. Manželka si nestanovila datum splatnosti dluhu, měla jen půl roku dopředu oznámit, že požaduje vrácení peněz. „Pakli by se toho nestalo, bude moci paní věřitelkyně moje na dvoře mém Podolí toho podle práva a zřízení zemského, a neb kdybych kdy jaký stateček měl, na škodu mou dobývati.“

Z přídomku z Vražného a v Podolí jasně vysvítá, že rod Sádlů z Vražného se v Podolí natrvalo usadil. Dá se tedy předpokládat, že právě tady Jindřich Zdeněk před rokem 1680 skonal. V tento moment se objevuje na scéně Jan Vilém Sádlo z Vražného a na Milhosticích, bratr zesnulého. Zřejmě z jeho iniciativy došlo k jednání s posledním Váchovským dědicem. Byl jím Jiří Vácha, nyní již měšťan kouřimský. Po svém otci Kryštofovi měl na podolském půldvoru ještě 192 míšenských kop. Vácha „pro dalekost cesty a jinšího svého zaneprázdnění tím právem tak, jako on na tom statku má a jmíti může s dědici a budoucím“ přenechal Janu Vilémovi svojí pretenzi (dědický nárok) , za což Vácha získal 90 zlatých rýnských v hotovosti. Byla to méně než polovina, avšak v celé sumě to pro Váchu bylo jistě výhodné. Pro majitele podolského půlsvobodství se tímto aktem prakticky nic nezměnilo, jenom odteď dlužnou částku vymáhal Jan Vilém Sádlo z Vražného na Milhosticích.

O dva roky později, 28. ledna 1682, došlo k porovnání mezi devíti pozůstalými dětmi po Jindřichovi Zdeňku Sádlovi. Dvoru se ujal po dohodě se sourozenci urozený a statečný rytíř Mikuláš Sádlo z Vražného. Dvůr měl hodnotu 500 rýnských zlatých. Mikuláš sourozencům vyplatil dohromady 232 zlatých s tím, že kdyby se našly nějaké dluhy, mají je z celkové sumy zaplatit všichni sourozenci. Během téhož roku se zjistilo, že nějaké (nespecifikované) dluhy na dvoru skutečně váznou, a tak se Mikulášovy sestry vzdaly svého dědického nároku za vyplacení 25 zlatých každé z nich. Bratr Václav se svého podílu nezřekl, takže dluhy platil napůl s Mikulášem.

V květnu 1684 si Mikuláš Šebestián Sádlo nechal od svobodníků Bořkovce z Čečkova a Červa z Pazdýrkovy Lhoty potvrdit, že Váchovští sirotci na dvoře v Podolí již nemají žádné pohledávky.

Následujícího roku začátkem února prodal Sádlo podolský dvůr rytíři Rudolfu Petrovi Františkovi Lokovi (Lockovi, Lojkovi) z Netky a jeho manželce urozené paní Kateřině Marii, rozené z Feldeku, za 1050 rýnských zlatých, 400 zlatých měl prodejce dostat hned, zbytek v ročních splátkách po 325 zlatých s tou podmínkou, že pokud „by se na témž půl dvoře jaké závady našly, tehdy prodávající kupujícímu takové závady vyčistiti a vybaviti povinen bude.“ Za utržené peníze Mikuláš Šebestián koupil svobodný dvůr Doubí u Pavlovic.

Lokovi záhy zjistili, že zdejší dvůr a roční splátky jsou nad jejich síly, a tak jej 27. července 1686 prodali Barboře Františce Malovcové rozené ze Sahlhausenu za nepatrně vyšší cenu 1125 zlatých, které Malovcová složila hned při transakci. V červenci 1690 si Barbora Františka Malovcová půjčila 750 zlatých od Františka Schertzera z Kleinmühlu a jako zástavu dala podolský dvůr. Dluh se jí zřejmě nepodařilo splatit, a tak se majitelem Podolí stal tento věřitel, potomek kdysi měšťanské rodiny z Chebu, který se dal do vojenských služeb. Podolí držel do začátku srpna 1697, kdy dvůr koupil rytíř Johann Rudolf Mayer von Königshoffen. Schertzer na tom nepochybně vydělal, protože majetek prodával za 1900 zlatých a 60 krejcarů. Hned při podpisu smlouvy dostal 600 zlatých na ruku, 1000 zlatých měl Schertzer dostat do konce února následujícího roku a zbylých 300 zlatých do konce roku, obě částky byly úročené šesti procenty. Mayer von Königshoffen nebyl schopen dvůr zaplatit, takže 4. dubna 1698 jej v podstatě přenechal urozené paní Eleonoře Konstancii Feuchtové (Veuchtové, Füchtové) rozené von Ratzenberg. Na dvoře vázly nějaké kontribuční dluhy a mimo to dluh ke kostelu sv. Petra a Pavla ve Šlapánově za železnou krávu a desátky. Při transakci dala Feuchtová Mayerovi 500 zlatých a Schertzerovi měla doplatit dlužných 1200 zlatých.

Feuchtové drželi podolský půldvůr dlouhá léta, během nichž se především Eleonora Feuchtová zaobírala častými spory se svými svobodnickými sousedy. Vedle toho se Feuchtové snažili maximalizovat zisk, a to dokonce tak, že si ve svém půldvoře vybudovali pivovar, čímž vyrostla odlochovickému pivovaru konkurence. Nakolik byla silná, z žádných pramenů nevyplývá, přinejmenším Podolští zde pivo určitě kupovali.

Roku 1710 odkázala Podolí Eleonora Konstancie Feuchtová svému synovi Justu Maxmiliánovi. Just Maxmilián se ujal svého majetku o tři roky později po smrti své matky. Podle měření pozemků v roce 1713 patřilo k této polovině 60 strychů polí (17 ha) a 8 strychů ovocných a zeleninových zahrad (2,3 ha), což bylo o dvacet osm více, než kolik uváděla berní rula. Dále ke statku patřily louky na 5 vozů sena a 2 vozy otavy tažených dvouspřežím. Ve stáji měl jednoho koně, 2 voly, 5 krav, 2 telata, 10 ovcí a 1 prase. Hospodaření nebylo vzhledem k tehdy panujícím přírodním podmínkám jednoduché. Komisaři zaznamenali, že „v zimě často napadaný sníh a v létě zase těžké lijáky veliké škody na obilí způsobují“.

Feucht držel dvůr do 2. prosince 1719, kdy získal svobodství Jan Kryštof Malovec z Malovic. Tehdy dvůr, zhodnocený pivovarem stál již 4000 zlatých. Do osmi týdnů měl Malovec zaplatit 2300 zlatých, v další splátce 1000 zlatých a nakonec 700 zlatých, to vše do jednoho roku, což se Malovcovi podařilo.

Malovec držel dvůr v Podolí do 18. srpna 1723, kdy od něj zdejší statek koupila paní Konstancie Dejmová rozená Příchovská z Příchovic „se vším všudy příslušenstvím, kterak nyní ten dvůr stojí a leží, nic odtud nevyjímajíc se vším všudy dobytkem hovězím, ovčím, svinským, koňským, kozím a drůbeží pernatou, též se všemi všudy tam se vynacházejícími hospodářskejma mobiliemi se dvouma děvečkami jménem Annou a Kateřinou, který nyní při dobytku slouží, s polmi ornými i neornými, lukami, sady, štěpicemi, zahradami, lesy, rybníky, pivovarem,vším všudy tam se vynacházejícím obilím na poli a v slámě, pastvami, průhony a důhony v těch mezích a hranicích plným právem“. Malovec ještě zaplatil paumistrovi (Baumeisterovi = mistru stavitelskému), který „jest povinen dle smlouvy mezi mnou a mým učiněným Contractem dvůr kolem bez dalšího ouplatku ohraditi.“ Jednalo se nepochybně o výsledek zděděného sporu mezi rodinou Váchů a Feuchtovými.

Konstancie Dejmová nechtěla kupovat „zajíce v pytli“ a nemovitost si přišla sama prohlédnout, teprve pak kývla na sumu 5050 zlatých. O rok později koupila Konstancie Dejmová také druhou polovinu dvora, čímž opět vytvořila jeden celek.

Historie 2. dílu

Druhou část podolského svobodství držel Vítův bratr Václav Vácha, jak už vysvítá z výše uvedeného, jenž statek pravděpodobně prodal, či jej zdědili potomci. S určením majitele dvora v polovině 17. století máme totiž trochu potíže, protože dostupné prameny skýtají protichůdné informace. Podle berní ruly zde seděl Adam Kovářů (zvaný též Hovorka), který obdělával celkem 40 strychů (asi 11,5 ha), na zimu osíval 13 strychů a 11 na jaro, choval 2 potahy (koně), 3 krávy, 3 jalovice, 8 ovcí a 4 svině. To se psal rok 1654. V únoru 1665 se na gruntu objevuje Vavřinec Vácha, který „svou polovici statku svobodnického se vším stavením, polmi ornými i neornými,lukami, lesem a porostlinami, co k tomu půl statku od starodávna přináleží, Adamovi Hovorkovi za sumu Sto a Padesáte kop míš. beze všech závad prodal jest a mocí této smlouvy trhové prodává témuž Adamovi Hovorkovi, dědicům a budoucím jeho k dědičnému držení a užívání a vládnutí a s tím se vším jako svým vlastním učinění žádného práva a nijaké vzláštnosti dále sobě nepozůstavujíce.“

Zdá se tedy, že po nějakou dobu vedl zdejší hospodářství Adam Kovářů jinak též zvaný Hovorka, pak se dostal dvůr do rukou hospodáře Vavřince Váchy, zřejmě syna Václava Váchy. Ovšem Vavřinec po čase již nemohl, nebo neměl zájem zde hospodařit, a tak svoji polovinu svobodství prodal příbuznému Adamovi Hovorkovi. Důvodem byla zřejmě nemoc či jiná neschopnost vést hospodářství. Na statku totiž zůstal, jak dosvědčuje závěť, kterou „Vavřinec Vácha z Podolí“ sepsal dva a půl roku po prodeji. Celou svou pozůstalost „co by se jí koliv našlo (odkázal) Adamovi Hovorkovi, bratranci mýmu, nebo budoucím jeho“.

Adam Hovorka-Kovář se oženil s Kateřinou, jež byla možná Vavřincovou sestrou, říkalo se jí totiž „Kateřina Kovářová jinak Váchová“. Z jejich manželství se dospělosti dožila jen dcera Alžběta. Hovorka zemřel před rokem 1685 a půl podolského svobodství zdědila vdova Kateřina, respektive dcera Alžběta. Když Alžběta dospěla, našla jí matka ženicha Jana Zemana ze sousedního Slavína, z rodiny svobodníka Adama Zemana. Při této příležitosti oba rodiče uzavřeli 17. září 1685 na místě svých potomků svatební smlouvu. Podle ní Kateřina „do téhož statečku otcovského panně Alžbětě patřícího za plnomocného hospodáře, jakožto zeťa svého jmělého přijala a jemu všechno hospodářství se vším nářadím odevzdala a postoupila.“ Tím na sebe Jan Zeman přijal také všechny eventuální budoucí dluhy. Pro sebe si Kateřina vymínila, aby „pro její zlepšení každoročně Jan, zeť její, jeden strych žita na zimu na svý pole potahem svým zadělati, a na jaři jeden strych ovsa též svým potahem zadělati povinen bude a ona to k svému užitku, jak se jí líbiti bude, obraceti má. Item víceji sobě zanechává jednu krávu a tři ovce, čtyry kozy, a to všechno Jan, zeť její, pokudž se jí koliv líbiti bude v tom statečku, chovati má, a připověděl pro její přilepšení a bytu jí, jakožto matce svý přáti a stůl, cokoliv ho Pán Bůh naděliti ráčí s ním vždyckny míti a požívati má.“ Jan Zeman do hospodářství přinesl 40 kop míšeňských grošů a 21 kop měl ještě od otce dostat, dále „pár volův tažných, druhý pár mladých dvouletých a jednoho koně a dvě krávy a dvě ovce“.

Ačkoliv svatební smlouva se uzavřela už v září 1685, snoubenci byli oddáni až 1. října 1686. Zeman se tímto sňatkem stal právoplatným majitelem svobodství, takže i v případě předčasného úmrtí zůstával dvůr v jeho rukách. Citovaná smlouva sice byla sepsána a podepsána svědky, avšak zaknihována nikoliv. K tomu došlo až o jedenáct let později 7. září 1696.

Jan Zeman řečený Vácha zemřel v dubnu 1700. Nedlouho poté se Alžběta znovu vdala za blíže neznámého Kašpara, s nímž měla čtyři potomky. V únoru 1706 skonala bezmála devadesátiletá Lidmila Váchová, zřejmě vdova po Vavřinci Váchovi.

Během těch let, co Alžběta se svými manželi hospodařila na své polovině podolského svobodství, se v sousední části vystřídalo šest majitelů. Se všemi vycházela dobře a rozdělení pozemků, jak těch vzdálenějších, tak v okolí chalup nikdo neřešil. Nikdo nezpochybnil jejich hranice a užívání přístupových cest k nim. Situace se změnila až s příchodem Eleonory Konstacie Feuchtové, rozené von Ratzenberg. Mezi Váchovou a Feuchtovou se rozhořel vážný sousedský spor, který zaměstnával několik let jak fiskální úřad, tak krajský úřad v Kouřimi. Díky zachovaným asi sedmdesáti stranám dokumentů týkajících se této rozepře si můžeme udělat obrázek, jak tento spor probíhal. Přitom to zpočátku vypadalo vcelku idylicky.

Připomeňme, že Feuchtová koupila první polovinu svobodství roku 1698. Hned v březnu následujícího roku byla svědkyní u křtu Václava, syna Váchových, kteří o to urozenou sousedku zřejmě požádali. Pak se ale vzájemné vztahy dramaticky proměnily. Vše začalo v roce 1703 sporem o les zvaný Lísek, který si nárokovala paní Feuchtová a kterého se Alžběta Váchová vzdala. Jenomže Feuchtovi si dělali nároky na větší území, a manželům Váchovým proto ztrpčovali život různými naschvály. Situace došla tak daleko, že si Alžběta stěžovala prokurátorovi královské komory. Ve svém stížném dopisu vylíčila, jak „ pan Fojt (Feucht) na dvoře J.M.C. svobodném ve vsi Podolí do mýho sadu, jenž slove Zahrádka, koně své 4 kvaltem a mocí, kdež trávu pro dobytek můj k žetí mám, vehnati poručil [...] kteréž /:titul:/ pan Fojt neprávě se ujímá, přes 70 let a hned od rozdělení někdy dvora, jak předkové moji též i já po mém otci pokojně užívali a já též Posesem užívala jsem“. Když manžel Váchové Feuchtovy koně viděl, snažil se je vyhnat, ovšem „pan Fajt opovážlivě s nožem přiběhl, jej do něho vraziti chtěje, že sotva uskočil, k čemuž dva poddaný J. M. pana Dohalského na Vodlochovicích /:titul:/ se k tomu trefili...“ Alžběta Váchová si dále stěžovala, že když se jednou (asi v roce 1702) vracel pan Feucht z lovu, jeho psi roztrhali březí ovci, za kterou Feucht slíbil peněžní náhradu, ale Váchovi dosud nic nedostali. Také Váchům vzali nějaké dříví v lese na Kačím vrchu (zřejmě Ptačím vrchu). Váchovi také vlastnili „ rybníček jeden pustý hranicemi rozdělený a ještě mého jsa více než jeho spraveného, aby voda na louky, jak na mý, tak na jeho aby šla, on hráz prokopati dal a na svý luka vodu obrátil a tudy mně vody vedení na mé luka zbraňuje.“

Nemáme zde prostor na vylíčení celého sporu dopodrobna, i když by to určitě stálo za to. Váchová si stěžovala také na to, že nemůže ke svým pozemkům nebo že si nemůže sebrat své hrušky spadané k Feuchtovým. Na obranu si brala svědectví potomků rytíře Jindřicha Sádla z Vražného a okolních svobodníků. Paní Feuchtové – všimněme si, že to byl především spor sousedek – zase svědčili rytířové z okolí. Do Podolí často přijížděly komise z krajského i fiskálního úřadu, aby za přítomnosti zúčastněných stran a svědků z řad svobodníků tento vleklý spor řešily. Z dokumentů vysvítá, že se komise většinou přikláněly na stranu Váchové, a to i přesto, že si pravděpodobně pro podepření své pravdy opatřila dvě falešná svědectví. Nakonec podala na Váchovou stížnost Eleonora Konstancie Feuchtová. Nelíbilo se jí, že od Váchové „pokoje užíti nemůže“, a také že Váchová si nárokuje pozemky, které jí nepatří. Do Podolí v červenci 1710 přijela komise, aby celý spor konečně vyřešila. Na místě si vyslechla ještě další nářky, a sice že „Alžběty Váchový její koně kousek ječmena při louce pravený paní zkousali, co by bylo za ¼ snopu“. Za to jí Váchová měla dát dva snopy, nicméně komise zjistila, že větší škody napáchala Feuchtová Váchům. Postavila plot do cesty, který Kašpar Vácha „posekal“, aby mohli na svou zahradu. Feuchtová zase vyhrožovala, že její muž Váchu zbije. Vácha komisařům potvrdil, že „od téhož pána (Feuchta) jak jeho žena, též on sám moc vystalý, že se za nima s kordem a nožem dobitým dosti nahonil i také ranil“. Komisařům z toho musela jít hlava kolem, nicméně všechny výtky obou stran zaprotokolovali a předseda komise a starší svobodník Václav Červ vyslovil myšlenku, že „jestli se ta věc, jak náleží, nadjmenovaný paní (Feuchtové) nezamezí, dotud ta paní tu v Podolí ráčí býti, hříchové a sváry nepřestanou, nebo(ť) žádná Comissi paní dobrá nejni“. Celý spor šel trochu do ztracena, nicméně jedním z jeho výsledků bylo, že se první polovina dvora měla ohradit. Na to zřejmě upozorňuje citovaná smlouva o prodeji této části uzavřená Malovcem a Konstancií Dejmovou o vybudování ohrady na Malovcovy náklady. O dalších sporech není nic známo, je tedy možné, že po nástupu Justa Maxmiliána Feuchta se situace uklidnila.

Čas volně plynul dál a děti Kašpara a Alžběty Váchových dospěly, avšak nikdo z nich neměl zájem o dvůr v Podolí. Proto 5. května 1724 „táž Alžběta Váchová, jsouce již věkem sešlá a majíc dítky již všechny dorostlé, které aby odbýti a poděliti mohla, prodala jest nad dotčený J.Mil. paní Deymový /:tit.:/ grunt svůj J.M.Cís. svobodnický v kraji Kouřimském v Podolí ležící, stavením, polma ornýma i neornýma, lukama, zahradama, lesy, a se vším osením a in Summa se vším od starodávna k tomuž přináležejícím příslušenstvím a co tam hřebem přibito a hlín[o]u zamazáno jest s dvouma volma, s jedním rádlem a bránama, vostatním ale prázdným a to za sumu Tři Tisíce Jedno Sto a Dvacet Zlatých Rej[nských]“. Deymová složila celou částku hned při sepsání smlouvy. Váchová se proti tomu zavázala zaplatit všechny odvody za daný rok. Zda v rodném statku dožila, není známo. Tím byly definitivně obě poloviny svobodného dvora opět spojeny v jeden celek.

Po spojení

Konstancie, manželka Jana Václava Deyma ze Stříteže, ve dvoře určitě nebydlela. Kromě výnosů z hospodaření podolské svobodné hospodářství využívala jako zástavu k častým půjčkám. Například v roce 1726 si půjčila od své dcery Anny Markyty z Consensu 2000 zlatých a jako zástavu použila právě podolský dvůr. Znovu Deymová potřebovala peníze v roce 1728, kdy si půjčila od Barbory Mladotové 2000 zlatých. V dubnu 1730 vrátila dluh své dceři, ovšem ještě téhož roku v říjnu si půjčila od dědiců hraběte z Klenové 3000 zlatých. Některé půjčky se Konstancii Deymové nedařilo vracet včas, takže tyto pohledávky věřitelé odkazovali svým blízkým, a tak se táhnou historií dvora po následujících několik desetiletí.

V roce 1728 Sádlovská polovina dvora vyhořela, pročež bylo hospodářství pro ten rok osvobozeno od daní. Rozsah požáru není znám. K Odlochovicům dvůr připojil roku 1737 František Zhořský ze Zhoře, o čemž si povíme níže.

Rozdílné právní postavení obou polovin

Dosud jsme užívali termíny svobodství, svobodnický dvůr, svobodný dvůr poněkud volněji, než jak by se slušelo. Nyní se na tento problém alespoň v krátkosti zaměříme.

Jak už uvádíme výše, Váchovský svobodnický dvůr byl rozdělen na dvě části. V roce 1664 byla Sádlovská polovina separýrovaná, čímž se svobodnický grunt změnil na svobodný dvůr, zatímco druhá část byla stále svobodnickou usedlostí. Rozdíl byl pouze v tom, že svobodník musel mít souhlas (třebaže jen formální) krále, respektive fiskálního úřadu s jakoukoliv změnou ve vlastnických vztazích. Majitel svobodného dvora takový souhlas k témuž nepotřeboval. Jiný rozdíl zde nebyl, neboť jak nás o tom informuje tereziánský katastr, z obou polovin se odváděla kontribuce – dávka placená poddanými i svobodníky. Jasně to ukazuje na snahu Jindřicha Zdeňka Sádla z Vražného odlišit se od svobodníků, ačkoliv vstoupil do svobodnického stavu. Nechtěl se smířit se skutečností, že poněkud klesl ve šlechtické hierarchii. Držba svobodného dvora byla tak zřejmě maximem, kterého rytíř Sádlo z Vražného mohl dosáhnout. Spíše šlo o osobní pocit. Ve skutečnosti tato polovina, stejně jako ta druhá, stále zůstávala pod správou staršího svobodníka zdejší svobodnické čtvrtě.

Když tedy získala Konstancie Deymová obě poloviny, chtěla je spojit v jeden celek. Roku 1725 proto vyžádala od svobodnické čtvrti Václava Červa dvůr Sádlovský ke dvoru (kdysi) Adama Kováře pod svou úplnou správu. Nějakou dobu se zdálo, že dvůr je opět zcelen. Nejednotnost systému správy svobodnických či svobodných gruntů se však ukázala v roce 1737, kdy majitel Odlochovic připojil ke svému dominiu svobodný dvůr se dvěma grunty, nikoliv tedy jeden statek, jak by odpovídalo logice věci. Tímto aktem se završila historie svobodství v Podolí, byť po celou dobu feudálního systému byl Váchovský svobodnický dvůr veden v evidenci fiskálního úřadu a všechny majetkové změny a zástavy se zapisovaly do svobodnických knih.

Určit stáří tohoto dvora je značně problematické. Jak už víme z předchozích kapitol, zmínek o Podolí je sice několik, avšak jsou nejednoznačné a téměř nezmiňují poplužní dvůr. Poprvé je zmíněn až v retrospektivním zápise rytířů Vítů ze Rzavého z roku 1652 odkazujícím na začátek jejich držby Odlochovic v druhé dekádě 17. století. Tehdy Mikuláš Aleš Vít ze Rzavého a na Dobřejovicích „ přiznal (...) že jest dědictví svého zpupného v ničemž nezávadného, totiž tvrze Vodlochovice s pivovarem, sladovnou, spilkou a hvozdem,s dvorem poplužním, s poplužím při též tvrzi, ovčínem, s dědinami ornými i neornými, zahradami, štěpnicemi, lukami, chmelnicemi, pastvami, pastvištěmi, též druhého dvoru poplužního ve vsi Podolí, s dědinami ornými i neornými, štěpnicemi, zahradami, lukami (...) jakž jest toho všeho n[ebožtík]. Petr starší Malovec z Malovic v držení a užívání byl, jak jest to od téhož Petra staršího Malovce, n[ebožtík] Vilím Vok z Zerzavého, otec jeho Mikuláše Alše Víty ze Rzavého, smlouvou trhovou léta 1613 v outerý po památce sv. Štastného koupil za živobyta svého v držení a užívání zůstával a po smrti jeho zpočátku jmenovaný Mikuláš Aleš Víta ze Rzavého toho všeho více nežli zde léta zemská bez naříkání v pokojném držení a užívání zůstával a až posavad zůstává.“ Tento vklad jako jediný potvrzuje existenci poplužního dvora v Podolí, bohužel však jeho bližšímu popisu se nevěnuje. Ze zápisu jen víme, že k němu patřily pole, louky, pastviny a sady (štěpnice), jejichž rozlohu však také neznáme.

Podle Mikuláše Aleše ves Podolí i s panským dvorem vlastnili již Malovcové. To by znamenalo, že dvůr plnil svou funkci již kolem roku 1591. Kdy byl ale postaven? Jako nejpravděpodobnější přichází do úvahy přeměna zdejšího „rytířského dvora“ Jana (Poláka) z Podolí. Dvůr byl zřejmě větší než ostatní poddanské statky, a především k němu patřilo i více polností. V takovém případě by historie dvora začínala nejméně rokem 1487, kdy se Jan (Polák) z Podolí poprvé zmiňuje. Nesmíme však zapomenout ani na Věnka z Otradovic, který roku 1398 odkázal svým dětem mimo jiné dvůr v Podolí se dvěma rádly pole a dva kmetcí statky. I dvůr se dvěma rádly (asi 18 ha) pole bychom mohli považovat za předchůdce podolského panského dvora. Jak už ovšem víme, zmíněné dvory mohou zrovna tak být předchůdci svobodnického gruntu.

Vraťme se však do poloviny 17. století. Jak už napověděly předchozí řádky, Mikuláš Aleš Vít ze Rzavého v září 1650 prodal své odlochovické panství Karlu Adamovi z Říčan: „...totiž tvrz pustou Vodlochovice s dvorem spáleným poplužním s poplužím, dědinami ornými i neornými. Ves Vodlochovice, ves Podolí, což tu má, ves Nosákov, což tu má (...) chalupa v Nosákově Kuchařovská pustá, s krčmami vejsadními, jednou ve Vodlochovicích, druhou v Nosákově spálenou a třetí v Podolí pustou, s mlejny, potoky, vodotočinami, rybníky, sádkami, haltýři, štěpnicemi, zahradami, chmelnicemi, pivovarem.“ Jak se můžeme přesvědčit, o poplužním dvoru v Podolí není opět žádná zmínka. Jak je to možné? Leccos už napovídá samotná smlouva, podle níž některé budovy byly spálené, jiné pusté. Pro vysvětlení tohoto stavu se musíme vrátit o několik let zpět.

Třicetiletá válka se sice pomalu blížila ke svému finále, avšak válečná aktivita nijak nepolevovala. Začátkem roku 1645 vtrhla do Čech švédská armáda a řízením osudu, či spíše snahou císařského generála Götze zastavit postup nepřátelského vojska na Vídeň, se obě armády setkaly a střetly 6. března 1645 ve známé bitvě u Jankova. Asi jeden kilometr západně od Podolí ležela švédská jízda a dělostřelectvo. Na začátku bitvy vytlačilo císařské vojsko valící se přes Královnu, Nosákov a osadu Mouřeníny Švédy více na jihozápad. Tím císařští vpadli do švédského týlu, který okamžitě začali plenit. Tou dobou se Švédové začali znovu formovat a pravé křídlo jízdy začalo útočit na Götzovy vojáky již velmi blízko Podolí. Mezitím švédští dělostřelci zaujali pozici poblíž dnešního poplužního dvora a pálili na císařské z boku, což nakonec vedlo k neslavné porážce císařského vojska.

Válečnému řádění padlo za oběť několik budov odlochovického statku a je tedy možné, že jedna z nich zmizela z povrchu zemského úplně – podolský poplužní dvůr. Jen tak si lze vysvětlit, proč se neobjevil v zápise o prodeji Odlochovic z roku 1650 a proč další zmínka o dvoru říká, že byl vytvořen z Lavičkovského gruntu. Otázkou též zůstává lokalizace tohoto dvora. Vzhledem k tomu, že z té doby neexistují mapy ani jeho podrobnější popis, nemáme šanci toto zemědělské zařízení kamkoliv zařadit.

Podle všech zpráv z poloviny 17. století se tehdy na odlochovickém statku nacházel pouze jeden, a to spálený poplužní dvůr v Odlochovicích. Byl přímo v areálu tvrze a zmiňován je již roku 1548, kdy si Jan Nosákovec z Odlochovic nechal do desek zemských zapsat svoji polovinu Odlochovic s polovinou poplužního dvora. Podolský byl zničený, ovšem panské pozemky zůstaly a zřejmě se obhospodařovaly z Odlochovic. Ke změně stavu došlo po roce 1672 za vlády Adama Jindřicha Rodovského z Hustířan. Rodovský zabral poddanský Lavičkovský grunt a přeměnil jej na „druhý dvořek“, čímž vytvořil zázemí pro polní hospodářství na podolských dominikálních pozemcích. K dominikální půdě připojil (dle starého vyměření) 28 strychů (asi 8 ha) Lavičkovských poddanských pozemků, ze kterých vrchnost i nadále musela odvádět zemské daně. Realitě odpovídalo až o něco přesnější změření gruntů v druhé dekádě 18. století. Tehdy se začal připravovat nový katastr, později zvaný tereziánský. Bylo tedy třeba poddanské pozemky znovu změřit a vzhledem k tomu, že polnosti patřící ke dvoru byly stále rustikální, týkalo se to také jich. Jejich výčet však již nefiguroval mezi ostatními grunty, nýbrž ve vrchnostenském přiznání z roku 1717, podle něhož patřilo ke dvoru 52 strychů a 2 věrtele (asi 15 ha) a celkem třináct luk. Z luk se sklízelo 15 dvouspřežních vozů sena a 4 ½ vozu otavy. Při dvoru byl také ovčín, v němž se chovalo na 250 kusů ovcí.

Jak už víme, v roce 1725 koupil Odlochovice včetně Podolí František Zhořský ze Zhoře. Z katastru vsi Podolí mu nepatřil pouze svobodný dvůr s pozemky. Toto zboží, jak jsme se již vícekrát zmínili, bylo ve vlastnictví Konstancie Deymové. Dá se předpokládat, že Zhořský měl o tento dvůr zájem – nejenže by si zvětšil své dominium o dalších 80 korců (23 ha; dle starého vyměření), ale krom toho zde mohl vybudovat také větší poplužní dvůr. Navíc pokud stále fungoval pivovar v Sádlovské polovině, byl nepochybně konkurencí tomu odlochovickému. Nakonec Zhořský tento dvůr od Deymové koupil a roku 1737 požádal fiskální úřad o jejich připojení ke statku Odlochovice. Tím si Zhořský rozšířil výměru svých pozemků o 184 korců (52,5 ha; 104 korců v Čečkově a 80 korců v Podolí).

Je bezesporu zajímavé, že dvory a pozemky k němu náležející v Podolí patřily stále pod jurisdikci fiskálního úřadu a stále se z nich musela odvádět kontribuce a jiné císařsko-královské daně. Zhořský a také jeho nástupce Mašťalovský jej však považovali za vlastní, a tak všechno svobodnické zboží zahrnuli pod dominikál, na což se přišlo při sepisování vrchnostenského majetku v roce 1749. Svobodnické statky se tak i nadále danily. Z tohoto důvodu podolský dvůr nenajdeme v onom výčtu vrchnostenského majetku. Kromě své hlavní funkce sloužil dvůr stále také jako zástava, o čemž svědčí časté zápisy ve svobodnických knihách.

Po Mašťalovského smrti koupil roku 1753 s Odlochovicemi zdejší poplužní dvůr – svobodství František Hochberg z Hennersdorfu. Před rokem 1761 angažoval na místo hospodářského správce odlochovického statku a pozdějšího c. k. postmeistera v Táboře Josefa Čížkovského s manželkou Barborou. Při této příležitosti Čížkovský poznal velmi dobře chod zdejšího patrimoniálního hospodaření, což jistě hrálo roli při jeho rozhodnutí koupit odlochovický statek včetně podolského dvora.

Od roku 1786 vlastnil poplužní dvůr Václav Bárta-Rombald. V novém (Josefském) katastru už je dvůr pod číslem popisným 5 uváděn jako panský, přesto však měl stále status svobodnického dvora. Z téhož zdroje známe také výměru všech pozemků. Tehdy ke dvoru připadalo 177 jiter a 880 sáhů (102,2 ha), což činilo asi 355 korců. Tato data je však třeba brát s jistou rezervou, výměra polností připadajících k jednotlivým dvorům často kolísala, jak ukazují údaje dalšího katastru tzv. stabilního z roku 1841. V tomto roce obhospodařoval podolský dvůr 153 jiter a 880 čtverečných sáhů (88,4 ha).

Podobná výměra se udržela až do 20. století (1900, 1902 – 94,69 ha). Všechny pozemky náležející dvoru se nacházely na trati Na Ptačím vrchu, ve východní a jižní části podolského katastru a sousedily s odlochovským, vyšetickým a čečkovským katastrem.

Po smrti Václava Rombalda staršího zdědil dle otcova testamentu podolský poplužní dvůr nejstarší, avšak ještě nezletilý syn Václav (* 1836). Majetek mu byl zapsán v lednu 1852 s tím doložením, že v případě Václavova úmrtí ještě před dosažením plnoletosti zdědí podolský dvůr jeho sourozenci Antonín s Aloisií, jak ustanovil otec ve své závěti. Jak víme z výše uvedeného, Václav se zletilosti dožil, avšak neměl žádné vlastní potomky. Svůj odlochovický majetek včetně dvora proto odkázal synovci Marianu Rombaldovi po dovršení 26. roku věku. Po strýcově smrti roku 1883 spravovali majetek stanovení zástupci. Právoplatným majitelem dvora se Marian Rombald stal až 16. května 1888. Jeho smutný osud popisujeme jinde, v souvislosti s panským dvorem se však musíme zmínit o nešťastné při mezi manželi Rombaldovými a jejich dcerou Štěpánkou, která roku 1915 na své rodiče podala žalobu pro marnotratnost. V březnu toho roku se v této souvislosti projednával prodej zdejšího dvora. Z toho ale nakonec sešlo.

Nedlouho po vzniku Československa došlo k první pozemkové reformě na základě zákona č. 215/1919 sb. Podle této zákonné normy došlo také k vyvlastnění Rombaldovského majetku včetně zemědělského dvora v Podolí, a to 23. prosince 1921. O tři roky později Marian Rombald zemřel. Jak již víme, o zadlužený Rombaldovský majetek se zajímali manželé Karel a Amálie Ronovští. Podolský dvůr získali do svého vlastnictví 30. listopadu 1927. V lednu 1938 byla polovina vlastnictví Amálie přepsána na Karla Ronovského. Zápis samotný byl učiněn až v únoru 1940.

V červnu 1943 uvalily německé okupační úřady na statek nucenou správu se zákazem prodeje, zástavy a pronájmu. O půl roku později, 17. ledna 1944, byla nucená správa zrušena a majetek byl přepsán na Kláru Ronovskou, nepochybně dceru manželů Ronovských.

Po válce byli Ronovští zřejmě označeni za nepřátele státu a na základě dekretů prezidenta Beneše byl podolský dvůr v květnu 1946 převzat do národní správy. Na základě zákona č. 90/1947 sb. zabavil stát tuto zemědělskou usedlost a roku 1949 směnil s manželi Otradovcovými za chalupu čp. 3 i s jejími pozemky. Zapsáno do pozemkové knihy to bylo 1. listopadu 1950.

Poloha dvora

Dosud jsme se nezmínili o poloze dvora. Co se Lavičkovského gruntu týče, tápeme. Poslední zmínka o něm je z roku 1717, tedy z doby, k níž nemáme žádnou podrobnější mapu. Jediná mapa, jež v té době vyšla tiskem, pochází z roku 1720. Bohužel její měřítko je vysoké, a tak nemáme šanci zahlédnout jediné zdejší stavení. Dá se ale předpokládat, že Lavičkův statek stál blíže k selským gruntům čp. 1, 2, 3 a 4. Naproti tomu svobodnický dvůr čp. 5 ležel stranou, jak to ve vesnicích, kde stávaly selské a svobodnické grunty, bývalo běžné. Rozloha jeho stavební parcely a umístění stavby na kopec nad ostatní statky jako by napovídaly, že zde možná stávalo dávné sídlo Jana z Podolí či Věnka z Otradovic. Rozdělení vsi na poddanskou a svobodnickou je zřetelné na mapě I. vojenského mapování z let 1764-1768 a 1780-1783. Od Čečkova tudy procházela cesta do Odlochovic. Podolský dvůr byl touto cestou spojen s původně nadřazeným odlochovickým panským dvorem a zámkem. Tato cesta vedoucí kolem dvora a hospody (bývalé čp. 6) byla hlavní. Mírná odlehlost podolského dvora je patrná také na indikační skice stabilního katastru z roku 1841, ze které vyplývá, že zatímco ke dvoru náleží pozemky na východě a jihu katastru, k poddanským gruntům patří polnosti kolem statků a na západě podolského území.

Popis dvora

Pro popis dvora nemáme prakticky až do 19. století žádné prameny. Víme jen, že vedle poplužního dvora se zde choval dobytek, především ovce, kterých bylo v roce 1717 na 250 kusů. Na mapě I. vojenského mapování z let 1764-1768 jsou zakresleny v objektu panského dvora pravděpodobně dvě budovy. Je však třeba upozornit na jistou schematičnost zákresu jednotlivých budov a také zřejmý omyl vojenského kresliče, který umístil podolský dvůr napravo od cesty a sousední hospodu na druhou stranu. První přesný, avšak nikterak podrobný půdorysný záznam ukazuje až indikační skica stabilního katastru z roku 1841. Na mapě jsou zakresleny tři budovy. Severní budova, stodola, je situována čelem ke dvěma souběžně stojícím stavením – vpravo obytná budova, vlevo kravín. Menší budova pro drůbež a prasata byla postavena až po roce 1841. Teprve při propachtování panských dvorů v Odlochovicích a Podolí v říjnu 1893 byl součástí nájemní smlouvy také popis „bývalého svobodnického dvora čp. 5“, z něhož můžeme vyčíst dispoziční řešení dvora:

obr. ilustrace dvora s náhledem do budov

Byt šafáře a čeledě – dvoukřídlé vstupní dveře s proskleným světlíkem, oknem, závěsnými panty a háky. V bytě šafáře jednokřídlé dveře s kováním a klikou, dvoje dvoukřídlá prosklená dvojitá okna s kováním, sporokrb s 5 plotýnkami. V čeledníku jednokřídlé dveře s panty, háky, klikou, sporokrb s 5 plotýnkami, tři dvoukřídlá prosklená dvojitá okna s kováním, připojená jedna komora s jednokřídlými dveřmi s panty a háky, jedněmi dvoukřídlými prosklenými okny s kováním a železnou mříží.

Kuchyň – jednokřídlé dveře s kováním, dále jedno malé prosklené okno, uvnitř trouba na pečení. Připojená jedna komora s jednokřídlými dveřmi s panty, háky, petlicí, řetězy, západkou a zadním proskleným oknem.

Půda pro 6(?) čeledínů a pro šafáře ve 2 odděleních, mezi nimi přepažení z kůže, jedny jednokřídlé dveře, panty, háky a řetěz. Schodiště z cihel.

Stáj pro hovězí dobytek – připojená na šafářovo obydlí s jedněmi dvoukřídlými dveřmi na závěsných pantech, s háky, petlicí a řetězem. Troje dvoukřídlá okna s kováním prosklená, půda k uskladnění suchého krmiva s jedním vikýřem opatřeným jedněmi jednokřídlými dvěřmi s kováním a petlicí, řetězem a visacím zámkem. Tato půda je připojena k té patřící čeledi a je přepažená prkny a kůží. Všechna popsaná místa jsou v dobrém stavu.

Kravín – dvoje dvoukřídlá vrata s příslušejícím kováním, závěsnými panty a západkou, prosklené světlíkové okno, deset prosklených dvoukřídlých oken s kováním. Po obou stranách stáje žlaby z pálených cihel a dřevěným lemováním a připevněnými kroužky na uvázání, dále jedna kompletní vodní pumpa, strop pokrytý rákosem uvnitř vyztužený 8 trámy, 27 sloupy uprostřed stáje. Střecha pokrytá doškami. Uvnitř 2 vikýře s jednokřídlými dveřmi, panty, háky, petlicí a řetězem. Nad žlaby je připevněno 14 nových žebřin.

Chlévy pro drůbež a štětinatý dobytek – ze dvou částí: horní s dvěma, dolní také s dvěma dvoukřídlými dveřmi na hácích, pantech, na nich řetěz a petlice.

Nádvoří – je mezi kravínem a obytnou budovou ohrazen stupňovitou zdí a na to připevněným ostnatým plotem, 2 dvoukřídlá vrata také s ostny s čepy, kroužky, petlicí a řetězem. Druhý ostnatý plot z horního rohu stáje pro voly až ke stodole také s jedněmi dvoukřídlými vraty se stejným kováním jako u dvou horních bran. Na konci je část ostnatého plotu připevněna na ohradní zdi vedoucí od stodoly ke kravínu.

Mléčnice pod dvorem s jedněmi jednokřídlými dveřmi, 2 závěsnými panty, háky, řetězem a petlicí.

Obilní stodola – při níž též jsou 2 mlaty s vjezdovými vraty na obou stranách, jejichž 8 křídel je prkny obloženo a běží v „železném pávu“, čepy. Ve vratech na dvorní straně je malá vstupní branka se západkou a visacím zámkem, 2 panty, hákem, zástrčkou, uvnitř petlice, řetěz a visací zámek. Zadní branka uvnitř s řetězem, petlicí, visacím zámkem, zvenčí dřevěná zástrčka s přitahovacím šroubem. Mlat s perněmi rozdělen zídkou, 3 lešení na mlat opatřeny 40 kusy silných položených prken.

Sklep na brambory – dvoje jednokřídlé dveře z prken a jedny z latí, všechny s kovovými panty, hákem v kamenném futru zapuštěným, petlicí, řetězem a visacím zámkem s klíčem. Celý sklep na brambory je vyzděn cihlami. V klenbě jsou 4 průduchy vybudované z cihel.

Ve sklepě byla ponechána okovaná míra na měřici a dvě lopaty na obilí (věječky).

Stavební vývoj

O zásadních stavebních úpravách nemáme žádné informace. Na mapě několikrát zmíněného I. vojenského mapování jsou v objektu dvora zakresleny pouze dvě souběžně vedoucí budovy – větší severní, menší jižní. Z mapy je patrné ohrazení bezprostředního prostoru kolem dvora. Indikační skica z roku 1841 nám již ukazuje tři budovy: severní a dvě k ní kolmo postavené západní a východní. Pokud tedy budeme věřit vojenskému geodetovi, během předchozích několika let byla změněna dispozice jednoho stavení a přistavěna třetí budova.

Z pozdějších let se dochovaly smlouvy a korespondence tesaře Jana Maška s ředitelstvím odlochovického statku z let 1874–1875. Předmětem první smlouvy byla rekonstrukce střechy nad bývalým ovčínem přestavovaným na stáje pro dobytek. Dle druhé smlouvy bylo domluveno „tesání potřebného dříví, zhotovení a postavení vazby, položení stropů, přibití latí, zhotovení a postavení jednoho vikýře a potřebných okýnek ve střeše, pak zhotovení ještě potřebných futer dveřových a dveřích, konečně ohražení řezáče a obtažení žlabu s bortou a sloupkama za umluvenou částku peněžitou 80 zlatých“.

V pozdější době došlo k přístavbě obytného (?) zařízení kolmo k jižní levé budově. Na druhé straně téže budovy byl postaven ještě jeden objekt. Dle leteckého snímkování z roku 1954 již nestála obytná budova napravo.

Poplužní dvůr byl osazen minimálním počtem lidí, protože většina prací se zvládla v rámci robotních povinností sedláků a chalupníků. Tažný dobytek se ve dvoře ani nechoval, neboť robotníci měli svoje vlastní potahy. Ač se tento způsob zajišťování polních prací ukazoval dlouhodobě jako nepříliš efektivní, udržel se v téměř nezměněné podobě až do poloviny 19. století.

Největším úskalím robotních povinností bylo nedostatečné vybavení robotníků a jejich poněkud nízká angažovanost pracovat na panském. Z toho plynula malá pracovní produktivita. V rámci příprav pro tereziánský katastr prováděla také šlechta přiznání svých příjmů z provozů a výnosů z pozemků, přičemž se zohledňovala právě výše robotních dní na daném panství. Malý odlochovický statek měl v roce 1749 i 1755 v Odlochovicích 3 sedláky robotující s dvouspřežním potahem a 3 chalupníky konající pěší robotu, v Podolí 3 sedláky a v přináležející části Nosákova 2 sedláky a 1 chalupníka. Každý z těchto poddaných vykonával robotu po tři dny v týdnu. Komisaři však zjistili, že nejméně dva sedláci „pro nedostatek dobytka k potažní robotě se nevypraví“, a že když se chystá klizení sena nebo žně, „tak často někdo onemocní“. Není se čemu divit, výše robotních povinností byla totiž poměrně vysoká, jako dokládá jeden ze zápisů v nově založené knize z roku 1754, která nám dává nahlédnout do náplně robotních prací. V Podolí se týkaly tří sedláků a jednoho chalupníka. Pro příklad nahlédněme do smlouvy na Vopravilovský selský grunt:

„Za třetí: Robotu potažní párem potahem každej tejden 4 dni vykonati povinen jest, v čas setí pak každej tejden 5 dní.

Za štvrtý: v čas sen a votav dělání a následující žně skrze celej tejden jak potažní, tak pěší robotu k vybejvání panského díla posílati, i po vykonané robotě mandele, seno, otavu, též led svážet nechat a k sekání ledu též k skládání téhož do lednice odeslati povinen jest, a to sice dává ten grunt na žně celý tejden po dvouch osobách, však když mandele vozí, jen jednu osobu pěší a to pokud žně a luk klizení trvají.“

Jako jistou kompenzaci za práci na panském dostávali sedláci suroviny pro přípravu jídla: „Naproti tomu dostane on hospodář místo všeho jídla, které sic se žencům a sekáčům dávalo za celý žně obilní i senný žita jeden strych hrachu jednu měřici a ječmena dvě měřice, z kterého on čeleď svou se vším dostatečným jídlem ve žních zaopařiti povinen jest, též v čas dělání sen a votav.“

Zřejmě pro nedostatek vrchnostenských pracovních sil měli zdejší sedláci ještě jednu robotní povinnost navíc:

„Za pátý povinen jest skrze celý rok každej den /:sobotu vyjímaje:/ jednoho pěšího na robotu posílati a co jemu nařízeno jest vybejvati, však když potažní práci nekoná, je povinen dva pěší na robotu odeslati.“

Jediný podolský chalupník Matěj Veselý měl „v čas žní skrze tři dni a to dle nařízení dva žence dáti, však jeden z těch dvouch ženců po tři dny buď jídlo neb plat za jídlo od vrchnosti.“ Tím však povinnosti nekončily: „Za štvrté: v čas sen a votav dělání a skrze celý žně, též k sekání ledu a k skládání téhož do lednice skrze celej tejden jíti a dle nařízení pracovati povinen jest. Naproti tomu dostane místo všeho jídla, které sic se žencům a sekáčům dávalo, za celý žně obilní i senný: žita půl strychu, hrachu půl měřice, ječmena jednu měřici,

z kterého on se neb svého čeledína se vším dostatečným jídlem ve žních, též v čas dělání sena a votavy zaopatřiti povinen jest.“ Také chalupník byl povinen „skrze celý rok každej den /:sobotu vyjímaje:/ jednoho pěšího na robotu posílati a cokoliv se mu nařídí vybejvati, však času zimního, když z roboty mlátí, dostává šestnáctou míru“.

Zatížení zdejších sedláků a chalupníků bylo značné. Otázkou zůstává, jak při takovém počtu robotních dní stihli obdělávat svá pole a odvádět z nich pravidelné dávky. K úpravě robotních povinností došlo po velkém selském povstání roku 1775. Podle robotního patentu ze září téhož roku podolští sedláci robotovali 1 ½ dne „s dokonale dobrým potahem, čeledínem a nářadím“. Chalupníci z nově dominikálních chalup konali 104 robotních dní v roce „s jednou statnou osobou“. S výší robotních povinností nebyli dominikalisté spokojeni, o čemž svědčí stížnosti z roku 1826.

Malý počet robotníků málem ohrozil vrchnostenské hospodaření. V dubnu 1771 došlo k velmi troufalé loupeži v podolské hospodě. Zloději, kteří se do stavení prokopali, ukradli vše, na co přišli. Zloděje se zprvu nepodařilo vypátrat, shodou okolností však došlo také k velké obilní krádeži v odlochovickém špejcharu. Z tohoto činu bylo usvědčeno několik lidí, kteří se při výslechu přiznali, že kradli i v hospodě. Barbora Lišková, tehdejší nájemnice hospody, žádala vedle finanční náhrady o jejich potrestání a uvěznění. Náhradu sice Lišková vymohla, jejich odeslání do arestu však nikoliv. Do obilní krádeže a rozprodeje věcí z hospody bylo totiž zaplateno mnohem více lidí z celého panství a tehdejší vrchnostenský správce konstatoval, „že by skoro z celého statku všechny lidi do arestu odeslat a tím způsobem vší roboty se zbavit musel“. Nedostatek robotních dní a sil začal řešit až Václav Bárta-Rombald, který nechal postavit několik nových panských chalup, jejímž nájemcům určil 104 dny pěší roboty. Stejnou povinnost měl i podolský hospodský provozující zdejší dominikální hospodu čp. 6.

Systém robotních prací ukončil revoluční rok 1848. Jediným výsledkem krátkodobého působení nově ustanoveného říšského sněmu bylo zrušení roboty s platností pro české země od března následujícího roku. Na první pohled se zdá, že tak vrchnost přišla o levnou pracovní sílu a že nová doba bude pro bývalou pozemkovou šlechtu nevýhodná. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Robotní práce byla, jak již víme, velmi neefektivní. Málokterému sedlákovi se chtělo pracovat na panském, a tak se stávalo, že se nejen sezonní práce prodlužovaly, případně byla prováděná práce nekvalitní, a to i přes hrozby tvrdých postihů. Za zrušené povinnosti poddaných dostávali majitelé deskových statků finanční kompenzace. Z jedné třetiny odečtením daně, kterou platila šlechta z bývalých poddanských povinností státu, druhou třetinu dostávala od státu ze zemského rozpočtu a poslední část platili sami bývalí robotníci za vyvázání se z roboty a dalších vrchnostenských povinností. Vrchnost tak mohla začít investovat do zemědělské výroby a tu zefektivnit.

Bohužel o stavu podolského dvora a jeho eventuální modernizaci nemáme žádných zpráv. Je to dáno nejspíše nepříliš přesvědčivým Rombaldovským vedením. Teprve ze záznamů, které se vedou zhruba od 70. let 19. století, si můžeme udělat představu o zdejším hospodaření. Za příklad si vezmeme stav dobytka za rok 1872. Hovězího dobytka se v Podolí nacházelo 10 letošních býčků, 1 stará kráva, 6 letošních krav, 7 dvouletých jalovic, 7 letošních telat a 1 sající tele, celkem 32 kusů. Dále zde bylo 126 kusů ovcí (2 staří berani, 26 starých bahnic, 39 mladých bahnic, 4 roční bahnice, 39 beranů a 16 jehňat). Ve dvoře se nacházel také potažní dobytek 2 tříletých a 6 jednoletých volů. Chov ovcí byl před rokem 1874 zrušen a ovčín se přestavěl na stáj.

O vybavení dvora nástroji či složitější zemědělskou technikou se nezmiňuje žádný dostupný pramen.

Z téže doby pocházejí také výkazy platů stálých zaměstnanců (4. kvartál 1873). Podolský šafář dostával čtvrtletní plat ve výši 17 zlatých a 50 krejcarů, a to částečně hotově a částečně v naturáliích (mléko, maso, jablka, hrušky) – pro srovnání odlochovický šafář bral za stejné období o pět zlatých méně a správce celého odlochovického statku 75 zlatých. Podolský ovčák dostával 7 zlatých a 50 krejcarů, volák 6 zl., děvečka od krav 3 zl. 50 kr., děvečka k telatům 4 zl. Penzionovaná vdova Hodanová dostávala 2 zlaté. Na výplatní listině se nacházel pro toto období také votický kominík, jemuž náleželo 10 zlatých. Jak si můžeme všimnout, na výplatní listině jsou pouze kmenoví zaměstnanci, ostatní personál se přijímal pouze na sezonu.

Jak už je uvedeno na jiném místě, Rombaldové nebyli z různých důvodů schopni vést smysluplně vlastní hospodářství. Odlochovice včetně podolského dvora bývaly často propachtovány. Kupříkladu dle zachovaného konceptu z července 1884 byl pronajat celý odlochovský statek na dobu od 1. listopadu 1884 do 1. listopadu 1893. Bohužel většina čísel (nájem, pojistné a další) včetně jména pachtýře zůstala nevyplněna. Jediný známý údaj z toho konceptu se týkal chovu dobytka, nájemce měl držet nejméně 40 kusů zralého hovězího dobytka po celou dobu pachtu. Z jiného pramene vysvítá, že oním nájemcem byl Ludwig Mauthner. Součástí smlouvy bylo také ujednání o chlévské mrvě, kterou nesměl ze dvora vyvážet jinam než na panská pole. Za rok 1884 se v Podolí vyprodukovalo na 213 fůr, tedy 954 metrických centů a 24 kilogramů. V následujícím období od 1. listopadu 1893 do 31. října 1899 si statek Odlochovice a „bývalý svobodnický statek No. 4 v Podolí“ propachtovali opět manželé Ludwig a Mathilde Mauthnerovi za roční nájem 4000 zlatých placený po 1000 zl. každé čtvrtletí.

Na konci osmdesátých let 19. století bylo zavedeno úrazové pojištění dělnictva a krátce nato nemocenské pojištění. K tomu byly zřízeny úrazové pojišťovny a nemocenské pokladny. Zaměstnavatel měl povinnost své zaměstnance přihlásit. O zaměstnance podolského dvora tak mělo být dobře postaráno. Vinou zmatků a špatného vedení odlochovického statku, které popisujeme na jiném místě, se tak do roku 1890 nestalo. Došlo to tak daleko, že Okresní pokladna nemocenská pro okres Votický a Sedlecký napsala „Jeho Blahorodí vysokorodému panu, panu Marianu Rombaldovi“, že na Odlochovice bude uvalena exekuce, pokud včas nedodá seznamy všech zaměstnanců a neodvede za ně pojistné. Jak tento případ dopadl, není známo.

Na počátku 20. století bylo celé hospodářství řízeno ve vlastní Rombaldovské režii. Na chov dobytka se zřejmě rezignovalo, neboť jako jediný zemědelský obchodní artikl v té době je udáváno obilí, kterého se podle údajů z roku 1906 v celém odlochovickém statku vypěstovalo 18–20 vagonů, a ještě brambory, jichž bývalo 10–15 vagonů. Z jaké části na tom participovalo Podolí, není možné zjistit. V roce 1932 už měl odlochovický statek včetně Podolí nového majitele – manžele Karla a Amálii Ronovské. V té době představovaly celkové výnosy 2400 q obilí a 3000 q brambor. Ronovští se také pustili opět do chovu a prodeje dobytka.

Tento poněkud románový nadpis má naznačovat historii rodiny, která držela statek Odlochovice včetně podolského dvora nejdéle a jíž se právě odlochovické zboží stalo osudným.

První řádky tohoto románového příběhu se začaly psát devatenáctého listopadového dne roku 1715 v nedalekém Miličíně. Toho dne se oženil místní rodák Jan Brázda (* 28. 4. 1691), syn Matěje Brázdy z Miličína s „poctivou dcerou Františkou urozeného pana Rudolfa Romwalda z Hohimfesu“, správně Rombalda von Hochinfels. Předkové Františky, plným jménem Anny Klary Franzisky von Rombald pocházeli z italského Udine. Nejstarší známý člen rodu Prosdocimo de Rombaldi, praděd Anny Kláry Františky, se oženil s Olindou z rodu Verona di terra Ventione. Z tohoto manželství se roku 1614 narodil Alberto Francesco, jenž v mládí vstoupil do rakouské armády. Po roce 1648 se dostal do Prahy a v září 1650 se stal měšťanem Nového Města pražského. Alberto byl dvakrát ženatý, nejprve s Ludmilou Helenou Maxmilianou, dcerou Rudolfa Malovce z Malovic, a podruhé s vdovou Veronikou Skrýšovskou, rozenou Kustoš ze Zubří. Alberto měl celkem tři potomky, z nichž nejmladší Rudolf Arnošt se oženil s Annou Marií Jeníkovou-Zásadskou z Gamsendorfu. Rodina Rudolfa Arnošta žila v Brandýse nad Labem, kde se 28. března 1698 narodila Anna Klára Františka.

Rodina Jana a Františky Brázdových žila v Miličíně, narodilo se jim sedm potomků. Nejmladší z nich Václav (~ 6. 8. 1732) se 24. listopadu 1772 oženil s Annou, vdovou po Matějovi Musilovi, miličínském učiteli. Anna byla dcerou Jiřího Lichtnekera, měšťana z Nového Města pražského. Přivedli na svět dva syny: Václava (* 18. 8. 1775) a Antona (* 1776) a tři dcery Marii Annu (r. 1798 se provdala v Odlochovicích za rytmistra Františka „von Hof“), Rosalii (provdanou za Ignáce Deymka, obchodníka v Praze) a Ludmilu (provdanou za Vojtěcha Pistoria).

Zdá se, že rodinné povědomí o šlechtickém původu bylo stále živé, a Václav, po matce Rombald, chtěl této skutečnosti využít a nějak se společensky etablovat. V jeho rodišti, v malém provinčním městečku, to zřejmě nešlo. Vlastnil zde sice velký dvůr, ale nijak výjimečně, a tak se poohlížel po něčem lepším. Ve světě se vyznal, obchodoval s dobytkem, a tak objížděl bližší i vzdálenější okolí. Nepochybně zajížděl i do krajského města Tábora, kde v 70. a 80. letech 18. století působil jako poštmistr Josef Čížkovský. Barbora, vdova po něm, držela Odlochovice, ale protože potřebovala peníze na zmíněnou kauci, hledala kupce, jenž by ji složil hned. To byla příležitost, které se Václav Brázda chytil, a tak se v roce 1786 stali spolu s manželkou vlastníky statku Odlochovic. Celá rodina se hned přestěhovala do nového bydliště a se změnou bydliště přišla i změna příjmení. Zatímco ještě při narození dcery Ludmily v Miličíně je Václav psaný jako Brázda (pozdější úpravy znění matričního zápisu patřičně pozměnily), tak v matrikách pro Odlochovice jsou psáni členové rodu na místě kmotrů jako Rombaldové. A se změnou příjmení se zrodil v hlavě Václava Rombalda nápad, že dosavadní panské sídlo je třeba náležitě přestavět.

V roce 1792 se Václav Brázda, nyní už Rombald, pustil do přestavby staré tvrze pamatující dávné časy. Podobu zámku z té doby neznáme, lze ale soudit, že současný půdorys budovy pochází již z této doby. Do tak rozsáhlé stavby se Rombald mohl pustit paradoxně jedině proto, že zrovna v té době začaly války s Napoleonem. Novopečený majitel šlechtického sídla totiž dodával potraviny a dobytek armádě. V roce 1804 udělal další krůček do vyšší společnosti, koupil dům čp. 551 v Praze na Novém Městě v ulici s názvem 3. řeznická (dnešní Školská). Lokalitu si Rombald zřejmě nevybral náhodou, o kus dál stály masné krámy, do kterých nepochybně dodával maso. Jakmile si pořídil dům, ucházel se také o přijetí mezi pražské měšťany, což se mu po zaplacení stanoveného poplatku 162 zlatých a 3 krejcarů v květnu 1804 podařilo. Jen pro srovnání: za 80 zlatých prodal Rombald v roce 1791 Františku Dvořákovi malou chalupu na Mouřenínech.

V té době už Václavu Brázdovi-Rombaldovi táhlo na sedmdesátý druhý rok, a přestože byl nejspíš v dobré kondici, myslel na věci poslední, proto roku 1807, „aby po mém úmrtí skrze mé jmění mezi mejma dědiči žádné soudy nepovstaly, tak sem si vymínil mou poslední vůli ustanoviti a vyjmocti, jak po mej smrti s mým jměním drženo býti má“. Rombaldova závěť nám jasně ukazuje, jak dobře si rodina i v těchto nejistých, stále válečných časech žila. Nejstaršímu synu Václavovi odkázal Odlochovice „se vším zanechaným einrichtungem, vším obilím forotním a k fundo instructo patřícím vším dobytkem a nářadím“ a dům v Miličíně. Druhému synovi Antonínovi měly připadnout všechny pohledávky „za lidma pozůstávající a všechny hotový peníze, též dobytek, jenž v mém handli pozůstávají“ a dům v Praze. „Tejkaje se mého stříbra, takové mezi mý dvy synové Václava a Antonína na stejné díly rozdělené býti má“. Oba bratři pak měli připravit 60000 zlatých (a to Václav 40000 a Antonín 20000). Z těchto 60000 zlatých náleželo 17000 dceři Marianě, která už mimo svatební vejpravu dostala 3000 zlatých. Rozálii a Ludmile pak náleželo po 5000 zlatých, protože každá dostala při svatbě 15000 zlatých. Rombald také myslel na spásu svojí duše a duše své manželky, a tak odkázal 6000 zlatých k založení „fundu neb fundace pro jednoho duchovního (...), který duchovní zavázán býti má za mě a mou milou manželku Annu každého týhodne tři, nejméně ale dvě mše svaté čísti, které taky po mé a mý manželky smrti na Intenci celé mý familije čtené býti mají.“ Zbytek peněz se pak měl rovným dílem rozdělit mezi pozůstalé. Václav Rombald projevil přání být vyprovázen na poslední cestu šesti duchovními a pohřben ve šlapánovském kostele sv. Petra a Pavla. Syn Václav měl mezi přítomné chudé při této příležitosti rozdělit 50 zlatých „podle zasloužilosti“.

Zdá se ale, že chudí přišli zkrátka, protože Václav Rombald nebyl ve Šlapánově pohřben. Podle svědectví „starých pamětníků v obci“ jakožto dodavatel potravin k c. k. rakouskému vojsku „za příčinou zakoupení většího množství dobytka jednou do Uher odjel, maje, jak se všeobecně mluvilo, při sobě velkou sumu peněz, a že se více do Odlochovic nevrátil, aniž o něm neb o penězích kdo byl více čeho slyšel, tak že se všeobecně za to mělo, že byl kdes v Uhersku zavražděn a oloupen; rodina jeho ale se o tom ničeho určitého nedověděla“.

Příčina, čas a místo skonu Václava Rombalda staršího tedy nejsou známy, přesto víme, že roku 1811 již nežil, protože tehdy se jako majitel Odlochovic připomíná Václav Rombald mladší. V té době již šestatřicetiletý dědic panského sídla neměl takové ambice jako jeho otec a život si chtěl především užívat. Z tohoto důvodu si ani nehledal nevěstu na adekvátní úrovni, o věno a dostatečně urozený původ budoucí manželky Václav nestál. Dlouhá léta to vypadalo, že touto generací rod Brázdů-Rombaldů vymře po meči, protože ani Václav, ani jeho bratr Antonín neměli ještě po roce 1830 potomky. Václav zřejmě ani nepřemýšlel nad založením další generace rodu Rombaldů, avšak v okolí tohoto již pětapadesátiletého bonvivána se pohybovala Barbora, nemanželská dcera Barbory Kabátové z Odlochovic. Nepochybně se mu líbila a ona jeho zájem opětovala. Tento vztah byl ale jiný, v říjnu 1832 se z něho narodil Antonín. Rombald pak bez dvou měsíců dva roky přemýšlel, jak se k tomuto faktu postaví. K rozhodování mu možná pomohla sama Barbora, která se určitě nehodlala vzdát svého postavení, obzvláště když s ní „rytíř“ Rombald stále udržoval vztah. Nakonec se tato poněkud nesourodá dvojice 9. srpna 1834 vzala a zplodila ještě syna Václava Ferdinanda (* 4. 7. 1836) a dceru Aloisii. Václav Rombald zemřel 13. února 1849. Barbora jej přežila o osmnáct let. Zemřela 22. června 1867 a o tři dny později byla pohřbena do hrobky odlochovické zámecké kaple.

Zmínit se musíme také o bratru Antonínovi (* 1775), o němž už víme, že rovněž neměl žádné potomky. Nikdy se také neoženil. Dle výše citované závěti získal po otci dům v Praze a hotové peníze a živnost. Roku 1809 koupil v exekuci Neustupov s Bořeticemi, po otci byl pražským měšťanem. Před svou smrtí odkázal všechen svůj majetek svému synovci Antonínovi. Antonín Rombald zemřel ve svém domě čp. 689 v Praze 6. srpna 1859 ve farnosti u sv. Štěpána.

Jestliže tato generace nedbala o rodinný původ a naplnění ambicí svého otce, z vnuků by měl starý pán větší radost. Synové rozhodně nešli v otcových šlépějích. Václav Ferdinand Rombald se 1. března 1859 oženil v Praze u sv. Jindřicha s Kateřinou Marií Magdalenou, dcerou Maxmiliána Bergera, „držitelem léna“ na Strkově, majitelem deskových statků Svatý Jan pod Skalou, Vysoký Újezd, Nová Ves a státního rady v Praze. Potomků se však tato dvojice nedočkala.

Starší bratr Antonín zdědil rodný Brázdovskýgrunt v Miličíně čp. 55. Rozsáhlý dvůr ve východní části města dodnes sloužící svému účelu se stal výchozím bodem pro Antonínův hospodářský vzestup. Také tento prvorozený, původně nemanželský syn se snažil najít si nevěstu odpovídajícího postavení. Našel ji v nedalekých Rašovicích, v rodině Aloise Pštrosse, majitele zdejšího a křtěnovského velkostatku. V polovině listopadu 1856 se oženil s jeho dcerou Amálií Pštrossovou. Nedlouho poté získal Antonín ještě dědictví po strýci – Neustupov a dům v Praze, čímž se manželé zařadili mezi zámožné rodiny. Mladí manželé se přestěhovali na Neustupov, kde se jim narodili synové Marian (* 27. 12. 1863), Anton (* 1858), Karel, Hugo (* 1863) a dcery Amálie a Matylda. Je starou známou pravdou, že ani ten největší majetek nezaručí štěstí, lásku nebo zdraví. To se znovu potvrdilo i u Rombaldů na Neustupově. Hned druhý lednový den roku 1869 zemřel Antonín Rombald na ochrnutí plic ve věku pouhých třiceti šesti let.

Nezletilých dětí se ujal strýc Václav. Se synovcem Karlem měl starosti. Karel studoval na vyšší zemské hospodářské a hospodářsko-průmyslové škole v Táboře. V listopadu 1877 Václavovi oznámili, že se Karel nedostavil ke zkoušce, za což mu hrozilo propadnutí. V prosinci téhož roku ještě Václavu Rombaldovi přišlo oznámení, že synovec nezaplatil 42 zlatých školného a 7 zlatých za učebnice. Peníze si zřejmě nechal pro vlastní potřebu.

Jak už vyplývá z výše uvedených řádků, Marian v raném dětství osiřel. Ve čtrnácti letech (r. 1878) byl poslán do Prahy na studie. Bydlel u Františka Blandy, který měl za poskytnuté ubytování, stravu a praní prádla obdržet 137 zlatých. Došlo však k nějakému sporu ohledně placení, při němž Blanda zabavil Marianovi vše, co označil za své (postel, ošacení). Strýc Václav na Blandovu stížnost odpověděl tak, že vzhledem k tomu, že Marianovi zabavil všechny věci, včetně oblečení (které mu hned musel strýc znovu obstarat), finančně se zahojil, a proto se s ním nejstarší žijící Rombald dál nebavil. Strýc Václav pravděpodobně ani nemohl zaplatit, protože jak později vzpomínal Marian, panství bylo zadlužené.

Tím se dostáváme k začátku zkázy rodu Rombaldů, co majitelů velkostatků. Jak už bylo řečeno, strýc Václav Rombald neměl žádné potomky, a tak když sepisoval svou poslední vůli 19. února 1879, ustanovil jako univerzálního dědice Mariana Rombalda po dovršení 26 let. Jen dům čp. 689 na Nové Městě v Praze odkázal sestře Aloisii Pistoriusové. Nějakými částkami myslel také na správce velkostatku nebo vychovatele a kurátory dětí zesnulého bratra – neustupovského faráře Fischera a doktora práv Tangla. Václav Rombald odkázal také 400 zlatých spolku Svatobor, 500 zlatých Národnímu divadlu či 200 zlatých Národnímu muzeu spolu se sbírkou starožitností.

Marian Rombald se tak stal již v dětství dědicem poměrně slušného majetku. Strýc mu platil školné a pravděpodobně také nějakou apanáž, stejně tak jeho sourozencům. Marian studoval v chlapeckém semináři v Bohosudově, po jehož ukončení se na vlastní přání přihlásil do kadetní školy, kde jej zastihla zpráva o matčině smrti († 1882). V roce 1884 ukončil vojenskou školu a nastoupil „co kadet u pluku“. Téhož roku zemřel také strýc Václav. Rok před dovršením dvaceti šesti let opustil Marian armádu, aby se mohl připravit na převzetí veškerého majetku. Čímž nastala závěrečná část tohoto poněkud smutného příběhu.

Marian Rombald, majitel Neustupova, Rašovic, Odlochovic a miličínského dvora se postupně seznamoval se skutečností. Odlochovice se od strýčkova úmrtí ještě více zadlužily, a to do výše 60000 zlatých. Takto později Rombald vzpomínal: „Stav velkostatku, zvláště budov byl ve smutném stavu, neb † majitel učinil výrok, že nižádné opravy a meliorace nepodnikne – že vše přenechá svému nástupci. S touto pravdivou poznámkou míním naznačiti, že značné obnosy jsem musel obětovati, abych uvedl majetek do pořádku a před zřícením zachrániti.“ Odlochovice byly před převzetím čtrnáct let propachtovány a Marian převzal majetek v žalostném stavu. Vedle zchátralého zámku chybělo i hospodářské vybavení. Marianovi měl určitě pomoci i sňatek s Amélií Pankrácovou, dcerou JUDr. Franze Pankráce, zemského advokáta v Plzni. Sňatku byli přítomni oba bývalí poručníci – farář Fischer dvojici oddával, dr. Tengl byl za svědka.

JUDr. Pankrác byl majitelem dolu a velkostatku. Amélie byla před sňatkem majitelkou právovárečného domu v Plzni, jedné pětiny uhelných dolů v Nýřanech a lázní v Nových Dvorech. Náležela jí také vila „Pankrác“. Jenom podíl na dolech ročně vynášel 100 000 korun. Zdálo se tedy, že zadlužený velkostatek bude zachráněn, vše bylo na dobré cestě. Teď už bylo třeba naplnit odkaz praděda Václava Rombalda a zažádat o znovupřijetí do šlechtického stavu. K tomu bylo třeba prokázat původ. Marian proto psal jak do vídeňského vojenského archivu, tak do italského Udine, nechal si také vypsat vklady do pražských městských knih. Když se mu sešly všechny potřebné doklady, mohl prokázat, že skutečně ze šlechtického rodu pochází, a proto jej císař Franz Josef I. v únoru roku 1899 renobilitoval jako Mariana Rombalda rytíře z Hochinfelsu, což se přenášelo i na další generace.

Marian s Amelií měli dceru Aurelii Josefu Amalii Marii Eustachii (* 20.9. 1892), Štěpánku Františku Johannu Lucii (* 13.12. 1893), Mariana Václava Jana (* 5.5. 1895), Marii Matyldu Ludmilu Andreu (* 30.11. 1896), Václava Arnošta Františka Maxmiliána (* 12.10. 1898).

Nedlouho po svatbě byl Marian Rombald zvolen do zemského sněmu. Do této doby, tedy kolem roku 1892, se datuje přestavba zámku do nynější podoby. V tomto čase byly také Odlochovice pronajaty a Neustupov prodán. Rombald se přestěhoval do Prahy, aby se mohl věnovat své politické kariéře. Zde Rombaldovi koupili dům ve Spálené č. 22, který hradili z prodeje plzeňského domu. Vzhledem k tomu, že se Rombald neorientoval v hospodaření a ekonomii, stav Odlochovic se stále zhoršoval. Rodinu navíc stíhaly různé nemoci – rytíř z Hochinfelsu musel platit za osm různých operací a pobytů v sanatoriích. Rodina měla i další výdaje, nejvíce na výchovu dětí. Přes všechno varování přátel i odborníků šlo všechno od desíti k pěti. Marian Rombald se dostal do spirály půjček na splácení předchozích dluhů a na udržení životní úrovně. V roce 1908 si například půjčil 180 000 korun u Broumovské záložny. Jako zástavu dal samozřejmě Odlochovice. Amélie zase půjčila 300 000 korun z kapitálu v uhelných dolech svému příbuznému a ten peníze nikdy nevrátil. Situace byla opravdu vážná, například v letech 1915/1916 činily celkové příjmy z Odlochovic a dalších podniků 43 250 korun, avšak výdaje 69 176 korun. Podobné to bylo i v následujících letech. Přesto si Marian půjčil dalších 110 000 korun, aby zaplatil své dceři Lii (Aurelii) a jejímu manželovi rytíři Šafaříkovi svatební cestu a pobyt v Paříži, Nice a Monte Carlu (kolem 65 000 korun). Vysokou částku vydal i na svatbu samotnou.

Došlo to tak daleko, že vlastní dcera Štěpánka podala roku 1915 u soudu návrh „na uvalení kurately pro marnotratnost“ na své rodiče. Snažila se dokázat, že oba rodiče prohýřili jmění převyšující půl milionu korun. Není známo, zda Štěpánce soud nakonec vyhověl. Zachovala se však výpověď zoufalého Mariana Rombalda, který se bránil například tím, že „četná rodina, výchova dítek, osud nemocí, mnoho operacích, nutný pobyt na móři, který byl profesorem nařízen, šatění atd. pohltily a pohltit musely tisíce“. Pro záchranu majetku se snažil udělat maximum: pronajal velkostatek, zpočátku výhodně, avšak kvůli (I. světové) válce se změnily poměry v neprospěch Rombaldů. Podle Mariana Rombalda největší ranou byla ztráta oněch 300 000 korun. Bylo to nepochybně hodně hořkých pilulek, které rytíř z Hochinfelsu musel spolykat, když uváděl, že „od té doby se největší šetrnost zavedla, já léta neopustil sídlo, jen když to požadovaly studie synů neb nutné obchodní záležitosti. Stranil jsem se každé zábavy, každé společenské schůzky, která by byla výdaji spojená. 4 léta jsem si ani oblek, ani obuv zhotoviti nenechal, a ve všem se spořilo, aby se jo uhradily potřeby dítek. Též tak učinila má choť. Svatba dcery vyvolala pak, jak jsem již naznačil, největší výdaje a přerušila tak směr dobré snahy a pevné vůli. Abych ulehčil žití, odhodlal jsem se vzdor choroby hlásiti se do vojenské služby. A i zde žiji nejskromněji. Bydlím v podnájmu v bytě v III. patře sestávajícím se (ze) dvou místností.“Marian Rombald rytíř z Hochinfelsu zemřel 10. května 1924. Závěť nezanechal, zřejmě už jej ani nezajímalo, co se s celým majetkem stane. Zřejmě tušil, že šťastný konec tento příběh nemá. Zachovaly se dva dopisy dvěma členům rodiny, zřejmě pozůstalým dětem Aurélii a Václavovi. Dr. Majer v něm Lii sděluje, že po dlouhém a starostlivém jednání v Záložně statkářů zjistili, že zápůjčku nemohou poskytnout, „neboť zatížení statku jesť již takové, že břemeno úrokové nedalo by se zhospodařiti ani při sebeúspornější šetrnosti“. Dávný přítel rodiny radil „co nejupřímněji“ statek prodat, protože „každá hodina, kterou ještě déle trávíte na statku, přináší vám jen škodu“. Dopis v obdobném duchu dostal také Venci (Václav?) od Eugena Pštrosse: „Stav, ve kterém se nyní nalézáte, jest velmi obtížný a komplikujete jej spory mezi sebou, kterými sami sebe poškozujete a urychlujete jen svoji záhubu majetkovou“. Také JUDr. Pštross navrhuje prodat Odlochovice dříve, než bude nařízena exekuce, protože jen tak zbude každému „slušné jměníčko“. Nabízel se už kupec Karel Ronovský. Dopisy jsou z ledna, respektive dubna roku 1927. Ronovský nakonec Odlochovice i se dvorem Podolí koupil. Byl tak zřejmě posledním předválečným vlastníkem velkostatku Odlochovic.

Odlochovice se měly stát odrazovým můstkem pro vzmach rodu Rombaldů, nakonec se staly hrobem jejich nenaplněných ambicí a dobrých rodinných vztahů.

Pro zajištění všech funkcí poplužního dvora a ovčína bylo třeba v Podolí pořád držet dostatečné množství lidí. Jejich počet se neustále měnil i v závislosti na sezonních pracích. Následující řádky by měly alespoň rámcově přiblížit běžný život ve zdejším dvoře. V čele dvora stál šafář, „zřízenec hospodářský, který spravuje poplužní dvůr, maje na starosti vzdělávání polí, chov dobytka a drůbeže, dozor nad čeládkou atd.“ Pod ním byli voláci (pasáci a hlídači volů), pasáci krav, děvečky ke kravám a drůbeži a ovčák.

O zaměstnancích se ze starších pramenů nedochovaly žádné prameny. Odhadnout tak počet zdejších obyvatel je v podstatě nemožné, jen z první poloviny 18. století jsou známy pouze dvě děvečky Anna a Marie, „který nyní při dobytku slouží“, v jedné polovině svobodnického gruntu, jenž Deymová koupila od Malovce. Zda tam obě ženy zůstaly až do roku 1737, kdy současný dvůr vlastně vznikl, není známo.

O obyvatelích dvora máme informace až od roku 1771, kdy došlo k očíslování domů a chalup v Českém království. Jako hlavní zdroj informací nám slouží matriční zápisy, z nichž se alespoň částečně dozvídáme o skladbě zdejších zaměstnanců. Matriky nám bohužel poskytují jen omezený pohled do zdejšího dvora, ne všem jeho zaměstnancům se zde narodilo dítě, byli zde oddáni, či zde zemřeli. Během prvních třiceti let sledovaného období, tedy mezi lety 1771 až 1800 se v Podolí narodilo sedm dětí, jeden pár byl oddán a dva lidé zemřeli. Téměř jako v běžném poddanském gruntu, avšak s tím rozdílem, že rodin se zde vystřídalo hned několik.

Nejstaršími zaznamenanými obyvateli podolského dvora byli šafář Jakub Černý s manželkou Magdalenou, jimž se zde v červenci 1776 narodila dcera Magdalena. V listopadu téhož roku se volákovi Stanislavu Koutskému a jeho ženě Kateřině narodil syn Vojtěch. Pak přichází devítiletá odmlka, kdy ve dvoře nepřišlo na svět žádné dítě. Další spatřilo světlo světa až na konci května 1785 v rodině voláka Vojtěcha Duška. Nejdéle v tomto období byla s Podolím spjata rodina Matěje Tichého a Anny Šumpelové. V roce 1790 se jim zde narodil syn Jan, pak se rodina přesunula na jiné místo, zpět se vrátili před březnem 1797, kdy přivedli na svět dceru Barboru, v srpnu 1800 pak syna Václava. V případě Tichého matriky poodhalují též jeho kariérní postup. Nejprve byl přijat do služby jako ovčák, avšak v roce 1800 se už stal zdejším šafářem. Jeho předchůdcem byl Matěj Koutský, který v červenci 1790 plnil kmotrovské povinnosti. V srpnu 1800 se v Podolí narodil také syn František pasáku Františku Koutskému a jeho manželce Dorotě, rozené Tiché. Kolem roku 1798 žil v Podolí č. 5 také ovčák Matěj Petrák, jehož dcera Anna bydlela v odlochovském dvoře provdaná za zdejšího kočího Jana Zdicha.

Svatba se dvoře ve starším období konala pouze jednou. V září 1786 se ženil čeledín z odlochovického dvora Václav Koutský se zdejší děvečkou Kateřinou Koutskou. Taktéž pouze dvě úmrtí eviduje zdejší matrika. V roce 1785 zde zemřel měsíční syn Vojtěcha Duška a v listopadu 1800 Dorota, vdova po zedníkovi Janu Javorském ve věku 52 let.

Jak tedy můžeme pozorovat, podolským dvorem lidé spíše procházeli, než by se zde usadili. Důvod je zřejmý, poplužní dvůr nebyl určen k dlouhodobému pobytu rodin s malými dětmi, a to i přes to, že nároky na bydlení v této době byly velmi skromné. Ve dvoře se nevyskytovalo mnoho samostatných obytných místností, kde by měli lidé alespoň trochu soukromí. Dá se předpokládat, že takový komfort si mohl dovolit pouze šafář. Z výše uvedených údajů také vyplývá, že mnoho obyvatel bylo nějakým způsobem příbuzných soudě alespoň dle častých výskytů stejných příjmení.

Pokud jsou údaje v matrice správné, tak většina panských zaměstnanců pocházela z místních zdrojů, jednalo se o místní odlochovské poddané. Jen Jakub Černý byl z chýnovského dominia. Situace se v tomto ohledu nepatrně začala měnit až s postupným uvolňováním starých svazků s kmenovým panstvím po roce 1781 (zrušení nevolnictví), které se začalo více projevovat až s další generací. Nedlouho po roce 1800 došlo také k jistému nárůstu počtu obyvatel a jeho zvýšenému pohybu. V podolském dvoře přibývalo obzvláště těch lidí, kteří nenalezli obživu na rodných statcích, či na svých původních dominiích.

V podobném duchu se nesla i první polovina 19. století. V jeho prvních letech měl zdejší dvůr na starosti Josef Tichý s manželkou Veronikou, jimž se zde narodil roku 1801 syn Josef. Mezi lety 1812 až 1836 zde šafářoval Jan Kollman s manželkou Annou, kteří v Podolí přivedli na svět pět dětí, z nichž dvě v rozmezí několika dnů na jaře 1819 zemřely na spálu. Celkem se v podolském panském dvoře v prvních dvaceti letech 19. století narodilo jedenáct dětí. Tři z nich zemřely v útlém věku. Během téhož období se zde vystřídalo nejméně pět pasáků dobytka. Pak nastal jistý útlum. Až teprve v říjnu 1839 se zde ozval dětský křik v příbytku tehdejšího šafáře Václava Tichého, syna výše uvedeného Josefa Tichého, pozdějšího odlochovského šafáře. Další dítě se narodilo v únoru 1846 v rodině pasáka Jana Šedivého z Kaliště na panství Votice.

V tomto období se podolský dvůr stal svědkem několika veselek, jejichž aktéry byli většinou členové další generace dělníků v panské službě. V květnu 1815 se zde vdávala Anna, dcera zemřelého zvěstovského šafáře Josefa Kollmana a sestra současného šéfa zdejšího statku. Jejím manželem se stal selský synek František Hanzlík ze Suchdola. Téhož roku se ženil zdejší pasák Matěj Fiala s Kateřinou Koutskou, dcerou odlochovského sedláka. Další veselku pořádal v září 1835 šafář Kollman pro svoji dceru Rozárii. Za manžela jí vybral Františka Kalouska, čeledína z panského dvora v Neustupově, další rombaldovské državě. Jeho otec býval šafářem ve Vyšeticích. O tom, že se v podolském dvoře odehrála svatba jen zřídkakdy, svědčí fakt, že další sňatek se konal až v září 1851. Čeledín František Štěpánek, syn čeledína z Odlochovic, se oženil s Marií Drábovou, dcerou chalupníka z Podolí č. 7.

Od počátku století do roku 1855 skonalo ve dvoře jen pět lidí. V červenci 1802 zemřel třináctidenní nemanželský chlapeček Anny Fialové, dcery chalupníka z Odlochovic čp. 15. Anna Fialová zde nepochybně našla útočiště, když ji vyhnali s outěžkem z domova. O více jak dvacet let později, v září 1827, zemřela Dorota Kollmanová, vdova po zvěstovském šafáři Josefu Kollmanovi ve věku 85 let. Na stáří si ji k sobě vzal syn Jan. Sám Kollman zemřel jen o pár let později, 9. prosince 1836, avšak v chalupě čp. 1. Je zvláštní, že šafář bydlel mimo areál dvora, ale zřejmě hledal pohodlnější bydlení, které se mu naskytlo v chalupě u Vopravilů.

Po Kollmanově smrti došlo k dědickému vyrovnání. Písemnosti k pozůstalostnímu řízení se dochovaly do dnešních dnů, a my tak máme možnost nahlédnout, nakolik bylo výnosné vykonávat funkci šafáře. Ze starých dokumentů vyplývá, že mezi šafářem a sedlákem nemusel být sociální rozdíl a že také šafář měl co odkázat svým dětem. V případě Kollmana přišla smrt nečekaně, takže šafář neměl čas sepsat závěť. Z tohoto důvodu bylo třeba zjistit všechna aktiva a pasiva a pak je rozvrhnout mezi pozůstalé. U svobodníka Cimrmana v Čečkově měl Kollman na jeho živnosti pojištěnou částku 202 zl. a 44 kr. Svému synu Janovi, svobodníkovi v Čečkově, zase půjčil 800 zlatých na koupi svobodnického gruntu, u odlochovické vrchnosti za služby měl 134 zl. 27 kr. Vedle toho vlastnil dobytek v hodnotě 558 zlatých (1 prase, 20 bahnic, 11 mladých ovcí, 7 jednoletých, 7 starých skopců, 2 mladé skopce, 8 ročních ovcí a 1 berana). Po Kollmanovi zůstalo také oblečení (1 kabát, 1 sukně, 1 kalhoty, 1 vesta, 1 klobouk, 1 čepice, 1 pár bot) v hodnotě 45 zlatých. Celková Kollmanova aktiva činila v jedné sumě 1740 zlatých a 11 krejcarů, proti tomu po sobě zanechal dluhy ve výši 256 zlatých a 50 krejcarů, z čehož velkou část pohledávali šenkýři z několika vesnic. Mezi potomky se nakonec rozdělilo 1484 zlatých a 39 krejcarů vídeňské měny, po přepočtu 593 zl. a 24 kr. konvenční mince. Majetek, který po Kollmanovi zůstal, byl slušný, vždyť sousední hospoda čp. 6 měla v roce 1825 hodnotu rovného 1000 zlatých vídeňské měny.

Vraťme se ale zpět k ostatním obyvatelům poplužního dvora v Podolí. Další úmrtí je v podolském dvoře zaznamenáno k 24. červnu 1843. Toho dne se „v důsledku pomatení“ zastřelil Matěj Fiala, zřejmě tentýž, který se zde v roce 1815 ženil. Podolí se stále častěji stávalo pro staré panské zaměstnance posledním místem na tomto světě. Dožil tu také bývalý zdejší šafář Josef Tichý ve věku 75 let, jehož si vzal k sobě syn Václav, tehdejší šafář. On sám zemřel předčasně ve věku 45 let v únoru 1855 na tyfus.

K velké proměně došlo po roce 1850. Celkově mezi lety 1852 až 1899 přišlo na svět v podolském dvoře 29 dětí, a to více manželským párům, což je jednou tolik proti předchozímu padesátiletému období. Jednou z hlavních příčin nárůstu počtu zdejších zaměstnanců bylo zrušení roboty v roce 1848. Majitelé nebo pachtýři podolského dvora museli zaměstnat více lidí. V této době zřejmě došlo také k rekonstrukci, či výstavbě nových ubytovacích prostor. Situace byla zřejmě neúnosná, neboť poklasný Jan Fiala bydlel ve 40. letech ve vedlejší chalupě a šenku čp. 6. Ve dvoře pro něj a jeho rodinu nebylo zřejmě dostatek místa. Ovčák Jan Novotný bydlel v roce 1856 v čp. 1, pak se přestěhoval do dvora, a poté opět do čp. 1.

Také se proměnil původ rodičů a zaměstnanců dvora. Jestliže mezi lety 1771–1850 byla většina lidí z Odlochovic, Podolí či Nosákova, po polovině 19. století už to neplatilo. Zmíněný ovčák Novotný pocházel z rodiny šafáře z Neustupova. Dalším zaměstnanci přišli ze sousedních Ratměřic, ze Skrýšova a dokonce i ze Senožat u Humpolce.

Zlepšení podmínek pro bydlení se projevilo v tom, že se zde vedle šafářovy rodiny usazovali na delší čas také ostatní zaměstnanci. Vedle osob v produktivním věku nacházeli v podolském dvoře stále častěji poslední útočiště také různí vysloužilci a zřejmě i rodiče nebo příbuzní zaměstnanců. V březnu 1870 zde například zemřel „na vysílení“ sedmdesátiletý žebrák Josef Hauzner. O tři měsíce později další žebrák Václav Javorský, jemuž bylo údajně 42 let. V únoru následujícího roku tady skonala stará děvečka Marie Fialová, vdova po bývalém volákovi Václavu Fialovi. Celkem mezi lety 1856-1909 zemřelo v podolském dvoře 19 osob, z toho devět nad 45 let.